Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 100/02

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z jeho předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2000, č. j. - 46, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2001, č. j. -58, spojené s návrhem na zrušení , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a , o soudní rehabilitaci,

t a k t o :

I. Ústavní stížnost se o d m í t á.

II. Návrh na zrušení , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a , o soudní rehabilitaci, se o d m í t á.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.

Stěžovatel se u obecných soudů domáhal náhrady škody ve výši 5.000.000 Kč za protiprávní zbavení osobní svobody, internaci, spojenou navíc s těžkou fyzickou prací v dolech za dobu 18 roků 11 měsíců a 20 dnů v období od 3. 6. 1949 do 30. 8. 1968. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2000, č. j. -46, byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2000, č. j. - 30, a řízení bylo zastaveno. Soud prvního stupně svým rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal proti České republice, Ministerstvu financí, zaplacení částky 5.000.000 Kč jako náhrady škody za morální, psychickou, fyzickou a společenskou újmu, která vznikla jemu a příslušníkům jeho rodiny nezákonným vězněním a nezákonnou internací v komunistických pracovních táborech, neboť odškodnění, které mu již bylo poskytnuto nepovažuje za adekvátní způsobené újmě. Náhradu škody stěžovatel požadoval od České republiky z titulu tvrzeného právního nástupnictví po Komunistické straně Československa. Soud prvního stupně sice zjistil, že o nároku stěžovatele, který v původním řízení uplatnil proti Ministerstvu spravedlnosti, bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 1996, č. j. -71, ve spojení s rozsudkem Krajského osudu v Ostravě ze dne 5. 9. 1997, č. j. -91, došel však k závěru, že tato skutečnost nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté právě z důvodu tvrzeného právního nástupnictví státu po Komunistické straně Československa.

Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s odůvodněním, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata). Podle Městského soudu v Praze uplatnil stěžovatel stejný nárok, který již uplatnil v řízení před Okresním soudem v Olomouci, pouze namísto Ministerstva spravedlnosti jako orgánu státu, označil Ministerstvo financí.

Dovolání, jímž stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu, zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2001, č. j. -58. V odůvodnění potvrdil právní názor odvolacího soudu, když konstatoval, že v rozsahu, v jakém již bylo v předchozím řízení o nároku na náhradu škody rozhodnuto, brání novému projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté. Pokud bylo v dřívějším řízení pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce na odškodnění vůči České republice, nelze v novém řízení o stejném nároku rozhodovat znovu.

Podle názoru stěžovatele, vyjádřeného v ústavní stížnosti, jde předmětný nárok nad rámec platné právní úpravy, když odškodnění poskytnuté podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, považuje za neadekvátní podle d, a nelze je podle názoru stěžovatele považovat za účinné zhojení porušených práv a svobod podle /a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

S ohledem na to podal stěžovatel spolu s ústavní stížností návrh na zrušení , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a , o soudní rehabilitaci, neboť se domnívá, že jsou v rozporu sd a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.

Ústavní soud se proto musí nejprve vypořádat s tvrzením stěžovatele, že napadené právní předpisy odporují d a Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech.

, o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem byl již s účinností od 15. 5. 1998 derogován ustanovením , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Jeho aplikace však nadále přichází v úvahu v situacích, kdy skutkový stav vznikl za účinnosti tohoto zákona, nebo pokud zákonná ustanovení výslovně na tento předpis odkazují, což je také případ ustanovení

K tomu Ústavní soud poznamenává, že k základním principům, vymezujícím kategorii právního státu, patří mimo jiné princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Z toho důvodu nelze připustit, aby platný a účinný právní předpis byl následně od počátku (ex tunc) rušen pozdějším právním předpisem.

Účelem , o soudní rehabilitaci, byla snaha státu odstranit křivdy, které byly občanům na úseku trestního soudnictví způsobeny nezákonným odsouzením, a poskytnout morální zadostiučinění a přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody. Jak již Ústavní soud konstatoval (

sp. zn.

), je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období, v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. , je tedy třeba naopak považovat za ústavně konformní realizaci y, na níž je odkazováno v odst. 4 tohoto článku.

Proto byl návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedených zákonů odmítnut [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní práva stěžovatele nebyla jeho rozhodnutím porušena. Současně k tomu uvedl, že stěžovatel odůvodnil ústavní stížnost stejnými argumenty o nedostatečné výši odškodnění, jaké již uvedl v odvolání, avšak přehlíží, že řízení bylo zastaveno pro neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení. Také tuto otázku dovolací soud řešil při přezkoumání správnosti usnesení odvolacího soudu. V ostatním pak Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, přičemž odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.

Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (y ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Vzhledem k výše uvedenému postavení a funkci, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda dotčené obecné soudy svým postupem a vydanými rozhodnutími neporušily některá kogentní ustanovení jednoduchého práva takovým způsobem, že by současně zasáhly do ústavně garantovaných práv, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje.

Ústavní soud se v posouzení věci ztotožňuje s právním názorem obsaženým v odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Jestliže o nároku stěžovatele již bylo jednou rozhodnuto, brání opětovnému projednání a rozhodnutí věci v novém řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata).

O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). O překážku věci rozsouzené jde i tehdy, jestliže je v novém řízení uplatněn proti státu stejný nárok, i když v tomto řízení vystupuje za stát jiná organizační složka státu než v řízení původním. Stát vystupuje v právních vztazích jako samostatná právnická osoba odlišná od jednotlivých organizačních složek státu, které však samy o sobě nedisponují právní subjektivitou.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a nezbylo mu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu