Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 684/01

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2001, sp. zn.

, mimo ústní jednání dne 20. června 2002 soudcem zpravodajem

JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel ve své správní věci proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2001

(-103), jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti "rozhodnutí" ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 11. července 1994 (BIS 375/6-94) a tvrdil, že tímto postupem obecného soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená

v y ČR a a d.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) spatřoval v tom, že v rozporu se zákonem ( ,

o Bezpečnostní informační službě České republiky, v platném znění, dále jen zák. č.

) nebylo vydáno Bezpečnostní informační službou České republiky

(od 30. 7. 1994 Bezpečnostní informační služba, dále jen BIS) ve věci jeho žádostí

o vyplacení odchodného ze dne 8. 4. 1994 a 9. 6. 1994 rozhodnutí a že tak byl zbaven práva na soudní ochranu.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zakázal BIS setrvávat v porušování zákona odmítáním vydat ve věci jeho odchodného rozhodnutí, eventuálně, pokud by posoudil v rozporu se závěry obecného soudu (Městského soudu v Praze) dopisy ředitele BIS jako rozhodnutí, aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

BIS, vedlejší účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřila obsáhlým podáním, ve kterém - stručně shrnuto - odůvodnila z věcného hlediska, proč odchodné stěžovateli být přiznáno nemohlo. O této skutečnosti byl stěžovatel uvědoměn dopisy ze dne 3. 6. 1994 (BIS-278/6-94) a ze dne 11. 7. 1994 (BIS-375/6-94). Městský soud v Praze podle názoru vedlejšího účastníka tím, že řízení zastavil, rozptýlil pochybnosti o tom, zda přípisy ředitele BIS jsou rozhodnutími. Proto ředitel BIS vydal v právní věci nároku stěžovatele na odchodné rozhodnutí ze dne 23. 11. 2001 (72-18/2001-BIS-1), kterým rozhodl tak, že mu odchodné nenáleží. Závěrem svého podání vedlejší účastník poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

ze dne 20. 12. 2001 a ve věci ze dne

18. 5. 2000 ve vztahu k zápočtu dob pro účely příspěvku za službu podle a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, resp. její zamítnutí.

Ústavní soud vyžádal uvedené rozhodnutí BIS (ze dne 23. 11. 2001, čj.

72-18/2001-BIS-1), které bylo vedlejším účastníkem zasláno společně s rozhodnutím BIS

II. stupně (ze dne 11. 3. 2002, čj. 7-4/2002-BIS-1) a po prostudování vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (sp. zn. ) konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Jak vyplývá z vyjádření vedlejšího účastníka ve věci odchodného stěžovatele bylo dne 23. 11. 2001 vydáno BIS rozhodnutí (72-18/2001-BIS-1), kterým bylo ve znění rozhodnutí BIS II. stupně ze dne 11. 3. 2002 (7-4/2002-BIS-1) rozhodnuto tak, že odchodné stěžovateli podle nenáleží, neboť služební poměr v orgánech uvedených v ust. 158 trval po dobu 4 let, 2 měsíců a 15 dní, takže nebyla naplněna podmínka stanovená v téhož zákona, totiž aby služební poměr trval alespoň šest let. Uvedená rozhodnutí BIS nabyla právní moci dne 15. 3. 2002. První části stěžovatelova žádání v ústavní stížnosti bylo tedy již vyhověno a nebylo nutno se jí zabývat.

Vzhledem k tomu, že ve věci stěžovatele byla vydána uvedená rozhodnutí BIS, kterými bylo autoritativně rozhodnuto shodně, jak bylo sdělováno stěžovateli v předchozích přípisech BIS ve formě dopisu, a která v rámci tohoto řízení být předmětem přezkumu Ústavním soudem nemohou, bylo nutno zabývat se otázkou, zda stěžovatel, pokud s uvedenými rozhodnutími nesouhlasí, může ve své věci uplatnit jiné procesní prostředky k ochraně svých práv. Z evidence podání Ústavního soudu je však zřejmé, že tak již činí,

o čemž svědčí jeho ústavní stížnost vedená pod

sp. zn.

, směřující proti rozhodnutí BIS II. stupně (BIS 7-4/2002-BIS-1).

Za této situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že stěžovatel před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva v jeho věci poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), neboť o jeho věcném nároku bylo rozhodnuto v jiném (následném) řízení, které bylo ukončeno vpředu označeným rozhodnutím BIS II. stupně, proti němuž stěžovatel dále brojí v dalším řízení před Ústavním soudem; ústavní stížnost byla proto posouzena jako nepřípustná.

O nepřípustné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43

odst. 1 písm. e) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. června 2002