Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 242/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného advokátkou JUDr. L. K., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov, žalobu stěžovatele, aby žalovaná nezletilá P. P. byla povinna vyklidit byt č. 11 v Havířově-městě, Národní třída 4/577.

Podle odůvodnění tohoto rozsudku vzal okresní soud za prokázáno, že stěžovatel v minulosti užíval uvedený byt a nájem tohoto bytu měl sjednán na dobu neurčitou. Žalovaná - nezl. P. - užívala byt v Havířově-Suché na ul. H. 63. Mezi účastníky byla sjednána dohoda o výměně předmětných bytů, k níž byl dán písemný souhlas vlastníka bytu (město Havířov). Stěžovatel poté uzavřel nájemní smlouvu k bytu v Havířově-Suché na ul. H. 63 na dobu určitou, nezl. P. - zastoupená opatrovnicí - uzavřela nájemní smlouvu k bytu č. 11 v Havířově-městě, Národní třída 4/577. Bylo rovněž prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 3. 6. 1998 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2000 byli stěžovatel a L. B. uznáni povinným předmětný byt v Havířově-Suché na ul. H. 63 vyklidit.

Okresní soud dále konstatuje, že i když z formálního hlediska samotnou dohodu o výměně bytů zhodnotil jako neplatnou - neboť chybělo schválení této dohody opatrovnickým soudem za nezl. P. P. - je zřejmé, že existoval projev vůle účastníků a jejich úmysl ukončit nájemní poměr v původních bytech a založit nájemní poměr nový. Okresní soud proto považuje nájemní poměr k vyměněným bytům za platný. Podle jeho mínění je třeba u nazvanou jako "žádost o schválení výměny bytů" posuzovat dle jejího obsahu ve smyslu o.z., tedy jako písemnou dohodu účastníků o výměně bytů. V tétoě je prý zcela jednoznačně vyjádřena vůle účastníků vyměnit přesně specifikované byty a účastníky je rovněž podepsána. Sami účastníci projevili i ústně vůli jednotlivé byty směnit a ukončit tak nájemní vztah ve stávajících bytech a nastěhovat se do vyměněných. Okresní soud se domnívá, že podmínky stanovené - písemná dohoda mezi účastníky a písemný souhlas pronajimatele - byly splněny. Nájemní vztah k "novým" bytům účastníkům tedy vznikl uzavřením "nových" nájemních smluv v písemné formě, přičemž za žalovanou nezletilou nájemní smlouvu uzavřela její opatrovnice a tento úkon schválil i příslušný soud ve věci péče o nezletilé. Nové nájemní smlouvy proto okresní soud považoval za platné; poukazuje i na to, že se stěžovatel i nezletilá žalovaná chovají ve vyměněných bytech jako nájemci. Se zřetelem k tomu odkazuje okresní soud konečně i na ustanovení , podle něhož výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy a dodává, že za této situace ochranu tvrzeného práva žalobci (stěžovateli) neposkytl.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné potvrdil. V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že nalézací soud provedl dokazování předmětnými listinami, výslechem stěžovatele a rozsudky Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. , a na základě zjištěného skutkového stavu správně žalobu v celém rozsahu zamítl. Podle názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout, že nezletilá žalovaná od roku 1995 ve vyměněném bytě bydlí a řádně plní své povinnosti. Také stěžovatel v předmětném bytě bydlel od roku 1995, byť - vzhledem k neplnění jeho povinností nájemce bytu - "byl společně s manželkou na základě žaloby města Havířov z bytu vyklizen" a to bez zajištění bytové náhrady. V této souvislosti stěžovatel začal uplatňovat nárok na bydlení v původním bytě. Nad rámec úvah soudu prvého stupně krajský soud dále konstatuje, že nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou dohodou mezi pronajimatelem a nájemcem. I když stěžovatel začal tvrdit, že mezi účastníky nedošlo k uzavření řádné dohody o výměně bytu, je možné dle obsahu písemností - zejména žádosti o schválení výměny bytu - dovodit, že u stěžovatele "došlo k zániku nájmu bytu dohodou, jež splňovala písemnou formu". Podle mínění krajského soudu je zcela evidentní, že stěžovatel měl zájem uzavřít nájemní smlouvu ohledně jiného bytu a tak i učinil. Protože se mu nepodařilo prokázat, že je nájemcem sporného bytu, byla žaloba pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnuta a krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu , , d (dále jen "") a y ČR. Podle jeho přesvědčení mu soudy obou stupňů svými rozhodnutími nezajistily dostatečně ochranu jeho zákonného práva. Domnívá se, že v celém řízení byla patrna vůle "najít důvody", aby jeho žalobě (v souvislosti i předchozími řízeními) nebylo vyhověno. Má za to, že v řízení bylo preferováno postavení Statutárního města Havířov i právo nezletilé P. P. Stěžovatel tvrdí, že z rozhodnutí obou obecných soudů je zjevné, že soudy nechtěly připustit možnost nesprávného postupu města Havířov při uzavírání dohody o výměně bytů a následných nájemních smluv. Je toho mínění, že rozhodnutí soudů jsou povrchní a vytýká jim i nedostatečné zhodnocení dopadu neplatnosti dohody o výměně bytů na následně uzavřené nájemní smlouvy. Stěžovatel je přesvědčen, že dohoda o výměně bytů i zánik nájemního vztahu k bytu jsou právní úkony, pro které vyžaduje formální náležitosti pod sankcí neplatnosti těchto úkonů. Nesouhlasí proto s názory soudů, že nedostatky těchto úkonů byly nahrazeny tím, že za dohodu o výměně bytu nebo za dohodu o zániku nájmu považovaly prostou "žádost" o schválení dohody o výměně bytu. Podle jeho názoru totiž nedošlo k platně uzavřené dohodě o výměně bytu, ani k uzavření platné nájemní smlouvy s novým subjektem, neboť prý nebyl dosud ukončen nájem původního nájemce.

Proto navrhl, aby byly uvedené rozsudky Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, a Krajského soudu v Ostravě zrušeny.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle článku 83y ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s d, jakožto i s y. .....".].

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí - však dovozuje, že výjimečná situace předvídaná citovanou judikaturou v daném případě nenastala, takže v postupu obou obecných soudů a v jejich právních závěrech tzv. extrémní rozpor v uvedeném smyslu neshledal.

Lze konstatovat, že v tomto konkrétním případě se jedná toliko o výklad běžného zákona , zejména ustanovení §, 715 ve vztahu k ustanovení citovaného zákona, jenž ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel se dle mínění Ústavního soudu mylně domnívá, že protiústavnost napadených rozhodnutí lze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na posouzení "dohody o výměně bytu". Jinými slovy řečeno, v podstatě jde o aplikaci a interpretaci jednoduchého práva, v daném případě o použití obecného ustanovení o právních úkonech ( o.z.) ve vztahu k hodnocení listinného důkazu ("žádosti o schválení výměny bytů") jejž posoudil okresní soud s ohledem na obsah danéy a na projevenou vůli účastníků i ve vztahu i na jejich následné chování (srov. "Žalobce se navíc chová jakožto nájemce ve vyměněném bytě, tedy v bytě nacházejícím se v Havířově-Suché."....str. 7 napadeného rozsudku okresního soudu).

Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, logicky a jasně odůvodnily a jejich právnímu názoru, který vycházel z interpretace a aplikace jednoduchého práva, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Proto Ústavní soud námitky stěžovatele neakceptoval a shledal je zjevně neopodstatněnými.

Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2002

JUDr. Vojen Güttlera

předseda senátu