Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 277/02

Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V.P., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2001 (-70), jímž byl zamítnut návrh na přikázání věci jinému soudu (Okresnímu soudu v Lounech), ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy vedeném u Okresního soudu v Teplicích ().

Stěžovatel v ústavní stížnosti uváděl důvody, které dle jeho názoru dokládaly vhodnost delegace soudu, tvrdil, že ve věci existují průtahy v řízení, proto byl stěžovatelem podán vůči soudkyni Okresního soudu v Teplicích JUDr. E.T. podnět ministru spravedlnosti na zahájení kárného řízení, dále argumentoval tím, že právnímu zástupci stěžovatele

JUDr. P. bylo anonymně vyhrožováno, poukazoval také na to, že má dlouhodobý přátelský vztah se soudcem Okresního soudu v Teplicích Mgr. J. P. a tvrdil, že v rozporu s rozvrhem práce byla vyřízením věci () pověřena jiná soudkyně okresního soudu JUDr. I. D.

Stěžovatel s (blíže neodůvodněným) odkazem na d navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vedl polemiku s rozhodovacími důvody obecného odvolacího soudu, a tak přehlíží, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a že jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.

Příslušnost soudů je založena procesním předpisem, jímž je . Jak místní, tak věcná příslušnost soudů, upravená tímto zákonem, má především za cíl naplnit ústavní zásadu, dle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ustanovení , na jehož základě stěžovatel dle svého tvrzení přikázání věci jinému soudu požadoval, tuto zásadu prolamuje, a to s ohledem na vhodnost delegace jinému než místně příslušnému soudu, z důvodu hospodárnosti či rychlosti řízení. Rozhodování o této delegaci, na níž není právní nárok, pak zákon svěřuje do výlučné pravomoci obecným soudům ( ) a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich postup přehodnocovat, pokud tyto soudy současně postupují ve shodě s d.

Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, návrh stěžovatele zákonem stanoveným podmínkám vhodnosti delegace na přikázání věci jinému soudu nevyhověl (§ 12

odst. 2 ), a protože s tvrzeními stěžovatele v ústavní stížnosti se tento soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal ( ), ani pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) nelze obecném soudu nic vytknout.

Ústavní soud pouze dodává, že pokud stěžovatel měl pochybnosti o podjatosti soudkyně Okresního soudu v Teplicích, bylo na místě postupovat dle Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval i na to, že v rozporu s rozvrhem práce byla vyřízením věci () pověřena jiná soudkyně okresního soudu (JUDr. I.D.), jedná se o tvrzení, která stěžovatel neuplatnil v řízení před obecným soudem, a proto se jimi nelze zabývat ani v řízení o ústavní stížnosti.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána jak konstantní judikaturou, tak i povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. června 2002