Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 86/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Z.M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.11.2001, č.j. -219, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne15.11.2001, č.j. -219, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.7.2001, čj. -167, jako opožděné. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel namítá, že výklad bodu 17., hlavy I. části dvanácté přechodných a závěrečných ustanovení , Nejvyšším soudem, je nepřesný a zkreslující. Z tohoto ustanovení podle jeho názoru nelze jednoznačně vyvodit, že by i dovolací lhůta se řídila dosavadními právním předpisy, tj. platným do 31.12.2000. Stěžovatel nevidí žádný důvod, proč by dovolání, které bylo jednoznačně podáno až za účinnosti novely , mělo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozhodnutí. Dovolací lhůta by se měla řídit platným , tj. v daném případě by měla být lhůta dvouměsíční. Stěžovatel dále tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, tedy ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu (d, y), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Z přiloženého napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že ve stěžovatelově právní věci týkající se vydání nemovitostí vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. vydal Krajský soud v Ústí nad Labem dne 4.7.2001 rozsudek, č.j. -167, jímž potvrdil předcházející rozsudek soudu I. stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel, v postavení žalobce, dovolání, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 2.10.2001. Přitom napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 3.8.2001. Nejvyšší soud ČR odvolání odmítl, když při aplikaci přechodných ustanovení zdůraznil, že dovolání mělo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o rozsudek vydaný po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. V důsledku této konstrukce dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání je opožděné.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími obecných soudů a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně aplikace a výkladu přechodných ustanovení , obsažených v části dvanácté, hlavě I., bodu 17., na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, kdy se stěžovatel domáhá, aby soud přisvědčil jeho interpretaci, podle které v těchto případech lhůta k dovolání činí 2 měsíce a uvádí že pojem "projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů" uvedený v citovaném přechodném ustanovení zahrnuje např. způsob projednání dovolání, dovolací důvody, předmět dovolání, přípustnost dovolání a náležitosti dovolání, způsob řízení atd., nikoliv však dovolací lhůty. Ústavní soud v obdobných případech týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací , již judikoval (např. usnesení z 24.1.2002

sp. zn.

, z 25.1.2002

sp. zn.

, z 15.11.2001

sp. zn.

, a z 20.2.2002

sp. zn.

), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy I., bodu 17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný, nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle d (srov. např. nález z 29.5.1997

sp. zn.

). Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele [jehož přípustnost byla opřena o znění ], tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" ve smyslu d, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. Ústavní soud dále podotýká, že v době podání stěžovatelova dovolání již byl znám přístup Nejvyššího soudu ČR k interpretaci zmíněného přechodného ustanovení (viz publikované rozhodnutí ve věci sp. zn. Soudní judikatura 6/2001). Relevantní není ani námitka stěžovatele, kterou učinil ve vlastním podání ze dne 26.3.2002, ohledně poučení o dovolání. Jednak stěžovatel vychází z nepoužitelného novelizovaného znění, jednak je zřejmé, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.7.2001 č.j. -167 poučení o dovolání (o jeho nepřípustnosti) obsahoval; nejde proto o případ, o němž rozhodl Ústavní soud nálezem z 20.2.2002 sp.zn.

. Bylo tedy na stěžovateli, který v té době byl kvalifikovaně právně zastoupen, aby zvolil adekvátní právní prostředky k realizaci svých zájmů.

Z těchto důvodů se Ústavní soud nemohl zabývat věcnými argumenty týkajícími se stěžovatelova restitučního nároku.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10.června 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu Ústavního soudu