Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 403/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 3. 7. 2000 se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení y ČR, jakož i a d domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. . Naposled citovaným rozsudkem soud uložil společnosti J. I.A., k. s. (dále jen "druhé žalované"), zaplatit stěžovatelce - žalobkyni v daném sporu částku 65 000 Kč s příslušenstvím, a ve vztahu k České spořitelně, a. s. (dále jen "první žalované"), žalobu o zaplacení částky 65 000 Kč zamítl. Odvolání proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména tvrdí, že ve věci prý nebyla řádně zkoumána věcná příslušnost soudu a že právní názory v napadených rozhodnutích jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Konkrétně uvedla, že v řízení před soudem I. stupně namítla věcnou nepříslušnost Okresního soudu v Benešově. Krajský obchodní soud v Praze jako soud vyššího stupně, rozhodující o věcné příslušnosti, s postoupením věci nesouhlasil. Stěžovatelka sice uznala, že odvolání proti tomuto rozhodnutí krajského obchodního soudu nepodala, podle jejího názoru však odvolací soud může tuto základní podmínku řízení i tak přezkoumat. Omezení možnosti přezkumu věcné příslušnosti odvolacím soudem pouze na případy, kdy o ní nebylo pravomocně rozhodnuto, odporuje podle stěžovatelky zákonu [ ] a vede k porušení a d. Dále stěžovatelka polemizuje se závěrem obecných soudů, že účastníkem smlouvy o kontrole použití prostředků je neexistující subjekt (V.F. J. A., k. s.), což má návaznost i pro případné posouzení odpovědnosti za škodu prvé žalované (České spořitelně, a. s.), která podle stěžovatelky porušila právní povinnost provádět kontrolu činnosti druhé žalované (J. I. A., k. s.) podle uzavřené smlouvy, jejíž existence prý byla rozhodujícím motivem pro investice do majetku druhé žalované.

Krajský soud v Praze stejně jako Okresní soud v Benešově ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadených rozsudků, přičemž okresní soud stručně zrekapituloval průběh řízení a krajský soud doplnil, že stejně jako tato věc bylo rozhodováno více než 12 000 dalších sporů proti žalovaným České spořitelně, a. s., pobočka Benešov, a společnosti J. I. A., k. s.

II.

Ústavní soud předesílá, že podobnou problematikou (žaloby proti České spořitelně, a. s., a společnosti J. I. A., k. s.) se již zabýval mj. v řízeních, vedených pod

sp. zn.

,

a

, přičemž od závěrů tam uvedených (z hlediska ústavněprávní argumentace stěžovatelky především v naposled citovaném usnesení) neměl důvodu se odchylovat ani ve zkoumaném případě. Po celkovém posouzení věci jak po stránce obsahové, tak i procesní pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je patrné, že se tento obecný soud podrobně veškerou argumentací stěžovatelky zabýval, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu neshledal žádné pochybení.

Jak vyplývá ze spisového materiálu, Okresní soud v Benešově vyslovil svou nepříslušnost v usnesení ze dne 4. 1. 1995, sp. zn. , s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Praze. V uvedeném řízení vyslovil názor, že předmětem řízení je spor mezi komanditní společností a jejími členy ve smyslu bod aa) , přičemž vztah mezi stěžovatelem a první žalovanou je vztahem na tento vztah navazujícím, a proto k projednání případu je věcně příslušný Krajský obchodní soud v Praze. Krajský obchodní soud v Praze však usnesením ze dne 18. 11. 1995, sp. zn. , věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že v dané věci nelze dovodit věcnou nepříslušnost dle shora citovaného ustanovení, neboť se mezi druhou žalovanou a stěžovatelem nejedná o právní vztah mezi obchodní společností a společníkem. Krajský obchodní soud v Praze dospěl k závěru, že ani z žádného dokladu nevyplývá, že vztah stěžovatele vůči druhé žalované je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Uvedený soud věc uzavřel tak, že jeho věcná příslušnost není dána ani k řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a první žalovanou, neboť nejde o vztah vzniklý mezi nimi při jejich podnikatelské činnosti ani o absolutní obchod. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 12. 1995, aniž by je účastníci napadli odvoláním. Odvolací soud se s námitkou stěžovatele ohledně údajné věcné nepříslušnosti soudu řádně vypořádal a svůj postup podrobně zdůvodnil, přičemž Ústavní soud závěry odvolacího soudu považuje za právně relevantní, a proto se s nimi ztotožňuje. Tato otázka byla závazně vyřešena pravomocným usnesením Krajského obchodního soudu v Praze jako soudu vyššího stupně, jemuž byla věc postoupena soudem prvního stupně. Odvolací soud správně konstatoval, že stěžovatel mohl dosáhnout přezkoumání usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, s nímž nyní nesouhlasí, podáním odvolání. Protože tak neučinil, nebylo možné se v dané fázi řízení domáhat zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek věcné příslušnosti. Tato námitka, pokud by byla opodstatněná, by mohla přivodit aplikaci ust. jen v případě, že o nedostatku věcné příslušnosti nebylo pravomocně rozhodnuto soudem I. stupně nebo soudem odvolacím.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani další argumentaci stěžovatelky, vyslovené v ústavní stížnosti. Z příslušného spisového materiálu je patrno, že odvolací soud se řádně zabýval její shodnou námitkou, týkající se údajné existence a zřejmé identifikace právnické osoby s obchodním jménem V. F. J. I. A., k. s. Ústavní soud se přiklonil k závěrům obou obecných soudů v tom směru, že smlouvu o kontrole použití prostředků ze dne 30. 11. 1990 je třeba pokládat za právní úkon absolutně neplatný. Správně bylo obecnými soudy konstatováno, že předmětná právnická osoba tak, jak je označena ve smlouvě, nikdy nebyla zapsána v obchodním rejstříku, nikdy neexistovala a neměla právní subjektivitu.

Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, ať již jí tvrzených nebo jiných. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. června 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu