Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 240/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti L. Z., proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 2. 2002, č.j. -62, ta k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního rady Policie ČR - SJmK, Služby kriminální policie a vyšetřování Brno, prac. Břeclav, č.j. ČVS:KVV-72/22-99, ze dne 8. 1. 2002, jímž byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona. Uvedených trestných činů se měli dopustit Ing. J. G., Ing. M. J. a Ing. L. S. - jako členové představenstva ZD Š. a zároveň společníci spol. K., s.r.o., Š. - tím, že uzavřeli mezi ZD Š., zastoupeným předsedou Ing. J. G. a místopředsedou Ing. M. J. (jako prodávajícími) a spol. K., s.r.o., Š., zastoupeným Ing. L. S. (jako kupujícím) celkem 22 pro ZD Š. nevýhodných kupních smluv o prodeji nemovitého majetku ZD Š. a měli tak získat pro sebe a další společníky spol. K., s.r.o., Š., prospěch velkého rozsahu.

V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupce zejména uvedl, že policejní rada Policie ČR - SJmK vydal svoje rozhodnutí na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, že shromáždil dostatečné množství důkazů potřebných pro náležité posouzení a rozhodnutí věci (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a správně provedl hodnocení důkazů, jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a při odložení věci nepochybil. Podle názoru krajského státního zástupce policejní rada správně v jednání jmenovaných nedovodil naplnění skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil.

Státní zástupce se dále odvolal na spisový materiál, podle něhož se dne 17. 6. 1993 uskutečnila mimořádná schůze představenstva ZD Š. (celkem 9 členů včetně jmenovaných), která rozhodla o prodeji části družstevního majetku. Představenstvo doporučilo založit pro tento účel společnost s ručením omezeným; nasledně byla založena společnost K., s.r.o. (společníky byli shora uvedené osoby a další). Ze zápisu z mimořádné schůze představenstva ZD Š. vyplývá, že důvodem prodeje majetku družstva společnosti K., s.r.o., bylo rovnoprávné vypořádání majetkových podílů a zachování pracovních příležitostí. Ke stanovení ceny prodávaných nemovitostí i movitých věcí byl ZD Š. vyžádán znalecký posudek pro 23 kupních smluv.

Krajský státní zástupce konečně konstatuje, že provedeným šetřením nebyl v jednání členů představenstva ZD Š. (Ing. G., Ing. J., Ing. S.) prokázán úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Nebyla tedy naplněna subjektivní stránka citovaného trestného činu. Podle názoru státního zástupce však došlo - s ohledem na stanovy ZD Š. - u členů představenstva k překročení jejich pravomoci, neboť tyto otázky patřily do působnosti členské schůze. Případné nároky členů družstva mohou být uplatněny ve smyslu § 251 obchodního zákoníku u soudu, ovšem jen s předchozím souhlasem členské schůze.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí a tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, především právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 d (dále jen ) a dle čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že státní zástupce nedodržel ustanovení § 145 trestního řádu, neboť nerespektoval stížnostní důvody, především nové skutečnosti a důkazy. Dále se prý vůbec nezabýval jeho námitkou, že vyšetřovatel "doslovně opsal" již dříve zrušené usnesení a opětovně prý nesplnil "úřední povinnosti" stanovené § 2 odst. 4,5 trestního řádu. Domnívá se, že ústavní stížnost podstatně překračuje jeho vlastní zájmy, neboť - dle jeho mínění - bude počet poškozených podstatně vyšší. Stěžovatel podtrhuje, že současný vleklý stav řízení mu nezabezpečil pokojné užívání majetku.

Proto navrhuje v záhlaví označené rozhodnutí jako protiústavní zrušit.

Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Brně provedení důkazů tak, aby bylo možno spolehlivě vyhodnotit trestné činy proti cizímu majetku.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ve smyslu ustanovení y ČR ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví ( y). Z ustanovení , o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y .

V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje s poukazem na svoji dřívější judikaturu, že "z a d lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu písm. d) y ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).

Ústavní soud odkazuje i na svoji další judikaturu, podle níž "Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291).

Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu, byť - na rozdíl od právního názoru v naposledy citovaném usnesení - má za to, že v souzené věci nejde o návrh zjevně neopodstatněný, nýbrž o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Proto Ústavní soud návrh v této části z uvedeného důvodu odmítl [ psím. c) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Žádá-li stěžovatel, aby Ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Brně provedení důkazů tak, aby mohly být spolehlivě vyhodnoceny trestné činy proti cizímu majetku, Ústavní soud připomíná, že je pojat jako soud zvláštní a nepatří do soustavy obecných soudů. Je - jak již bylo uvedeno - ve smyslu článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. S ohledem na ustanovení (arg. a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Ústavní soud může napadené rozhodnutí jen zrušit nebo ústavní stížnost zamítnout. Vzhledem k jeho u a zákonem přesně vymezené pravomoci a působnosti nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud není k činnosti, o niž stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, oprávněn.

Proto tuto část návrhu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2002

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj