Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 193/02

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní

věci navrhovatele V. W., zastoupeného advokátem JUDr. G. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2001, sp. zn. , a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , a odst. 4 ], napadl navrhovatel (stěžovatel) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2001, sp. zn. , jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. , neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími byl porušen a násl. d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále , a y (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti bylo Ústavním soudem zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. , byla na základě žaloby žalobce S. Praha 6, stěžovateli jakožto žalovanému uložena povinnost vyklidit byt číslo 09, 1+3, I. Kategorie, o výměře 134,80 m2, který je umístěn ve druhém podlaží domu č.p. 468 v Praze 6, E. 30, a vyklizený předat žalobci do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatel bydlí v tomto bytě bez právního důvodu, neboť dohoda o užívání bytu ze dne 21. 3. 1991, uzavřená mezi Bytovým podnikem Praha 6 a stěžovatelem, je neplatná. Ze zřetele hodných důvodů pak soud s odkazem na vázal vyklizení bytu na zajištění bytu náhradního. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ale Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 5. 1997, sp. zn. , rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.

Na návrh oprávněného - S. Praha 6 pak Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl v záhlaví citovaným usnesením, že podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu ze dne 19. 5. 1997, sp. zn. , se nařizuje výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu stěžovatele jakožto povinného do náhradního bytu č. 27, o velikosti 1+3, I. kategorie, ve 4. podlaží domu čp. 676, E. 152, v Praze 6 - V. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém kromě dalšího namítal, že nabídnutý byt, tj. byt specifikovaný v napadeném usnesení, není přiměřený bytu vyklizovanému. Městský soud však svým usnesením, jak je v záhlaví citováno, usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se pouze zkoumá, zda existuje vykonatelné rozhodnutí ukládající určité vynutitelné plnění, zda je dána totožnost účastníků řízení nalézacího a vykonávacího, zda je výkon navržen v rozsahu nepřekračujícím uloženou povinnost a zda není navržen způsob výkonu rozhodnutí nevhodným způsobem, přičemž tyto podmínky byly v daném případě splněny. Namítá-li stěžovatel, že nabídnutý byt je nepřiměřený bytu vyklizovanému, jedná se o skutečnost právně bezvýznamnou, neboť ve výroku napadeného rozhodnutí je byt vymezen v souladu s exekučním titulem a splňuje i zákonné požadavky na náhradní byt dle (pozn.: správně ) odst. 2 , protože se jedná o byt I. kategorie, který sestává ze shodného počtu místností jako byt vyklizovaný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle je soud povinen zkoumat, zda bylo oprávněnou stranou prokázáno, že je zajištěna bytová náhrada pro povinného, uvedená ve vykonávaném rozsudku, tj. náhradní byt. Tento pojem je třeba vykládat v souladu s věta první , přičemž mj. velikost náhradního bytu, pokud jde o podlahovou plochu, by dle názoru stěžovatele, a to s poukazem na věta třetí , měla odpovídat podlahové ploše bytu vyklizovaného. Zda tyto nároky náhradní byt splňuje (a zda tedy oprávněný splnil svou povinnost), však obecné soudy nezkoumaly, což samo zakládá protiústavnost napadených usnesení. Pokud by soudy tak učinily, zjistily by, že je náhradní byt má podlahovou plochu 75 m2, tj. přibližně o polovinu menší, a že tedy nejsou splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí. Postupem soudů tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu a násl. y a Úmluvy. Obecné soudy také neposkytly v rozporu s y ČR ochranu jeho právům a porušily y ČR, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel bydlí v předmětném bytě s manželkou a třemi nezletilými dětmi a trpí srdečním onemocněním, jakož i k tomu, že lze očekávat neprodlený výkon rozhodnutí, čímž stěžovateli a jeho rodině hrozí újma, zatímco oprávněnému prakticky žádná újma nehrozí, navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem obecných soudů na to, zda stěžovatel měl právo na přiměřený náhradní byt, tj. byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má stěžovatel vyklidit. V zásadě se tedy jedná o napadání právních závěrů obecných soudů, pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, a to zejména . Jak však bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou třetí instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR (srov. písm. d) y ČR, ). Z toho vyplývá i často Ústavním soudem opakovaná zásada, že tento soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.

V daném případě Ústavní soud nejen nezjistil porušení uvedené zásady, ale navíc se plně musel ztotožnit s názory obecných soudů. Stěžovateli jakožto žalovanému byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt na základě žaloby, jíž se žalobce domáhal ve smyslu ochrany svých vlastnických práv. V příslušném rozsudku pak povinnost stěžovatele vyklidit byt byla na základě ustanovení vázána na zajištění náhradního bytu. Definice náhradního bytu je obsažena v věta první , dle kterého náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. I když se daná úprava týká práv a povinností z nájemního vztahu - a tedy právních poměrů jiných, než o které v daném případě jde - vzhledem k absenci příslušné úpravy je třeba postupovat podle a citované ustanovení aplikovat na daný případ na základě analogie. Pokud jde o aplikaci této právní normy v případě stěžovatele, pak její podmínky (principy) byly dle názoru Ústavního soudu s přihlédnutím k osobním poměrům stěžovatele zjevně naplněny, neboť náhradní byt je bytem první kategorie, velikosti 3+1, o standardní podlahové ploše 75 m2.

Vzhledem k tomu, že rozsudek, vydaný v nalézacím řízení, ve výroku nepoužil pojem "přiměřený náhradní byt" (viz věta druhá ), jsou další úvahy o analogické aplikaci ustanovení věta druhá a případně ustanovení následujících neodůvodněné, protože ta upravují zcela specifické situace bytových náhrad v závislosti na způsobu skončení nájemního poměru, resp. na výpovědním důvodu. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k tomu, že ustanovení věta třetí , které umožňuje soudu výjimečně přiznat nárok na náhradní byt o menší podlahové ploše, než má byt vyklizovaný, se zjevně vztahuje nikoliv k větě první, jež byla v tomto případě aplikována, nýbrž větě druhé citovaného odstavce, nelze pokládat nárok stěžovatele na "přiměřený" náhradní byt za oprávněný.

K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné poznamenat, že je v prvé řadě věcí soudnictví obecného a nikoliv ústavního rozhodovat, zda lze (nebo je třeba) přiměřeně aplikovat ta která ustanovení - v tomto případě i jiná než jen věta první . Zvláště pak následné rozhodování o tom, jakým způsobem budou na základě analogie příslušné normy aplikovány, se vyznačuje značně širokým prostorem pro právní úvahu nezávislých soudů a Ústavní soud do těchto otázek v zásadě není oprávněn vůbec zasahovat (srov. shora).

Vzhledem k uvedeným důvodům se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s , jestliže nezkoumaly, zda náhradní byt byl bytem svou plochou přiměřeným ve vztahu k bytu vyklizovanému. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle , je k tomu nutno uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,

sp. zn.

, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu