Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 517/01

Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti Ing. Z.B., zastoupeného JUDr. I.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2001, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 23. srpna 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2001,sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000, sp. zn. . Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, vyplývajícím z y a d (dále jen "").

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., za což byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. a § 29 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let a dále mu byl uložen trest propadnutí v rozhodnutí přesně označené nemovitosti. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2001, sp. zn. , uvedený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zrušil a stěžovateli nově uložil trest odnětí svobody v trvání 15 let (a to podle § 219 odst. 2 tr. zák.). Odvolací soud dále dle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovateli povinnost poškozené nahradit škodu ve výši 32.417,70 Kč.

Ústavní stížnost oběma rozsudkům obecných soudů, jakož i řízení, jež jejich přijetí předcházelo, vytýká zejména neobjasnění skutkového stavu, zvláště otázky motivace stěžovatele, neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, akceptaci usvědčujících výpovědí spoluobžalovaných z přípravného řízení, rozhodování obecných soudů za stavu, kdy, dle názoru stěžovatele, existovaly důvodné pochybnosti o podjatosti soudců, dále porušení pravidel, týkajících se protokolace, omezení práva na obhajobu s ohledem na zdravotní postižení stěžovatele, porušení kautel, týkajících se prodlužování vazby, protiprávní rozhodnutí o vyloučení věcí dalších obviněných a jejich nespojení k návrhu stěžovatele, porušení pravidel upravujících průběh veřejného zasedání u odvolacího soudu a konečně nesprávné rozhodnutí o náhradě škody, u níž se mělo jednat ve vztahu k dalším spoluobviněným, jejichž věci byly vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí, o povinnost solidární.

Dle ustanovení senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (

,

a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a, nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např.

,

a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvené vě,ě nebo mezinárodních smlouvách podle y.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Vrchní soud v Praze při posuzování předmětné věci respektoval kautely, plynoucí z trestního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení, upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu, a v tom rámci i reflektoval některé jeho nedostatky a vyvodil z nich odpovídající závěry. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (, 4y, , 3y) ani základní práva na řádný proces ( a násl.y). Konečně Ústavní soud ze strany soudu odvolacího neshledal porušení pravidel upravujících průběh veřejného zasedání, jež by jakkoli mohlo omezit základní práva stěžovatele na řádný proces.

Stěžovatelovy námitky proti prodloužení jeho vazby, dále námitky proti vyloučení věcí spoluobviněných k samostatnému projednání a rozhodnutí, jakož i námitky, týkající se důvodné pochybnosti o podjatosti soudců nalézacího, resp. odvolacího soudu, nesměřují proti v petitu ústavní stížnosti označeným rozhodnutím, pročež se jimi Ústavní soud nezabýval.

Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2002