Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 629/01

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů O.S., M.S., L.J., Z.M. a MUDr. T.D., všichni zastoupeni JUDr. M.N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. -173, ze dne 8. 8. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. -147, ze dne 20. 2. 2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j. -153, ze dne 9. 3. 2001 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, č.j. -72, ze dne 30. 6. 2000, takto:

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé cestou faxového podání podali dne 29. 10. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Návrh byl doplněn písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. -173, ze dne 8. 8. 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. -147, ze dne 20. 2. 2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j. -153, ze dne 9. 3. 2001. Označeným rozsudkem odvolacího soudu byl v meritu věci potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, č.j. -72, ze dne 30. 6. 2000 a připuštěno dovolání. Rozsudkem soudu I. stupně byl nahrazen souhlas žalovaných spoluvlastníků s přístavbou osobního výtahu v domě v P., na stavební parcele č. 1864, zapsaných na LV 12358 pro k.ú. P., u Katastrálního úřadu v P. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena jejich základní práva zakotvená v a d (dále jen " "). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Okresního soudu v Pardubicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných spoluvlastníků předmětných nemovitostí (z celkem 11 žalovaných), proti nimž žalobci ing. M.K. a P.K., podali žalobu o nahrazení souhlasu s přístavbou osobního výtahu v domě, který jako spoluvlastníci obývají žalobci i žalovaní. Ústavní soud dále zjistil, že žalobci koupili od města P. nebytový prostor v označeném domu a získali stavební povolení k adaptaci tohoto prostoru na dvě bytové jednotky a k vestavbě výtahu. V této době byli žalovaní nájemníky v domě, většina z nich s výstavbou vyjádřila souhlas, ale nebyli účastníky řízení. Město P., jako jediný tehdejší vlastník s výstavbou souhlasilo. Podle původního stavebního povolení měla být strojovna výtahu umístěna v pátém nadzemním podlaží a šachta měla být zděná. V průběhu stavby došlo ke změně tak, že strojovna byla umístěna ve dvorním traktu a místo zděné šachty byla zřízena šachta prosklená. Při dílčí kolaudaci byla zkolaudováno jedna bytová jednotka, ale řízení o kolaudaci výtahu bylo přerušeno, protože stavba nebyla provedena v souladu se stavební dokumentací. Stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby a žalobci byli vyzváni k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby. Doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby spočívalo v předložení vyjádření (souhlasu) všech spoluvlastníků nemovitosti. V průběhu stavby totiž město P. převedlo byty do vlastnictví jednotlivých nájemníků. Vzhledem k tomu, že vlastníci bytů jako spoluvlastníci předmětné nemovitosti (dvora, na němž je přístavba realizována) se změnou provedení výtahu nesouhlasili, požádali žalobci o to, aby soud výrokem potřebný souhlas spoluvlastníků nahradil. Žalobě bylo vyhověno, když soud I. stupně rozsudkem, č.j. -72, ze dne 30. 6. 2000, nahradil souhlas žalovaných spoluvlastníků. Pří posuzování této otázky vycházel z ustanovení a 3 .

K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, č.j. -147, ze dne 20. 2. 2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j. -153, ze dne 9. 3. 2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v meritu věci a připustil ve věci dovolání pro otázku zásadního právního významu, kterou spatřoval v tom, zda v případě neshod vlastníků jednotek ve vztahu k pozemku, který mají v podílovém spoluvlastnictví, se vychází z aplikace , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nebo je třeba aplikovat ustanovení a zda znění citovaných ustanovení umožňuje nahradit nesouhlas spoluvlastníků s důležitou záležitostí, popř. důležitou změnou rozhodnutím soudu. V odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že v předmětné věci soud může nahradit nesouhlas spoluvlastníků svým rozhodnutím, avšak na rozdíl od soudu I. stupně vycházel z přednostní aplikace zákona o vlastnictví bytů. Použití zvláštní úpravy odůvodnil tím, že pozemek je sice v podílovém spoluvlastnictví, avšak toto spoluvlastnictví je spojeno s vlastnictvím jednotky. Podle citovaného zákona ve znění účinném do 1. 7. 2000 nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Přehlasovaní žalobci se mohli obrátit na soud jen v případě, že se jednalo o důležitou záležitost. Odvolací soud dospěl k závěru, že otázka umístění strojovny výtahu je důležitou záležitostí a ztotožnil se se závěry soudu I. stupně o tom, že stavba strojovny na pozemku výrazně neomezuje vlastnická práva žalovaných a že jednání žalobců neodporuje dobrým mravům ve smyslu .

K dovolání žalovaných rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. -173, ze dne 8. 8. 2001, dovolání zamítl. K otázce zásadního právního významu uvedl, že je třeba považovat za normu speciální ve vztahu k obecné úpravě . Tento závěr vyplývá jak z vymezení účastníků, tak předmětu úpravy tohoto zákona i zvláštní povahy nepřímého předmětu práv a povinností vlastníků bytů a nebytových prostor, jak je definován v citovaného zákona. Podstata tohoto nepřímého předmětu (bytu) spočívá v tom, že byt nebo nebytový prostor (tzv. jednotka) není fakticky samostatnou věcí, ale je součástí budovy. Vlastnické právo k jednotce však má smysl a právní relevanci jen spolu s podílem na spoluvlastnickém právu ke společným částem domu. Citovaný zákon má i zvláštní úpravu rozhodování společenství vlastníků i řešení jejich neshod. Pokud jde o posuzování podílového spoluvlastnictví k nemovitosti (pozemku), dospěl dovolací soud k závěru shodnému jako soud odvolací, když konstatoval, že rozhodující je okolnost, že pozemek je v podílovém spoluvlastnictví, avšak spoluvlastnictví k němu je spojeno s vlastnictvím jednotky, a proto se na posuzování postupu pro případ neshody vztahuje citovaného zákona, nikoliv ustanovení a násl. . Dále konstatoval, že v předmětné věci se jednalo o důležitou záležitost, protože strojovna výtahu tvoří integrální součást výtahu ve smyslu , bez ní by provoz výtahu byl pojmově vyloučen. Konečně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této věci je dána pravomoc soudu a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že nelze aplikovat jimi uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí se týká aplikace právních předpisů v jiném znění než těch, které přicházejí v úvahu v rozhodované věci.

Proti všem rozhodnutím obecných soudů podali stěžovatelé (část žalovaných) ústavní stížnost, protože podle jejich názoru napadenými rozsudky došlo k porušení jejich vlastnického práva podle y a práva na soudní a jinou ochranu podle y. Poručení y spatřovali stěžovatelé v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, ačkoliv při posouzení věci vycházel z jiného právního názoru než soud I. stupně. Odvolací soud rozhodl o aplikaci jiného právního předpisu na skutkový základ věci zjištěný soudem I. stupně , čímž byla účastníkům nejen odňata možnost se k odlišnému právnímu posouzení věci vyjádřit a tedy byli kráceni na svých procesních právech, ale rozhodnutím byla porušena i zásada dvojinstančního řízení. Porušení vlastnického práva pak spatřovali stěžovatelé v tom, že soudy poskytly svými rozhodnutími ochranu tomu, kdo protiprávním a svévolným způsobem vytvořil stav, který odporuje zákonu a potom následně usiloval o svou ochranu. Soudy tak chránily žalobce, kteří v rozporu se stavebním povolením provedli změnu stavby a pak následně se domáhali jejího schválení. Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna tři rozhodnutí obecných soudů.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení. Ve vyjádření konstatoval, že obsahově jde o opakování argumentů, které byly v řízení před soudy již uplatněny. K otázce pravomoci soudu rozhodovat o neshodě mezi spoluvlastníky v této věci ať již podle režimu zákona o vlastnictví bytů nebo podle se dovolací soud vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí a na toto odůvodnění se plně odvolal. K námitce, že odvolací soud nebyl oprávněn při nezměněném skutkovém stavu posoudit věc právně odlišně, tedy podle ustanovení jiného zákona než soud I. stupně, Nejvyšší soud ČR uvedl, že soud je vázán tvrzeními v návrhu, nikoliv však právní kvalifikací žalobců a to platí i pro odvolací řízení. Nelze tak odvolacímu soudu upřít oprávnění posoudit věc (při jinak nezměněném skutkovém stavu) odlišně, než jak to učinil soud I. stupně. Podle jeho názoru v předmětné věci nedošlo k porušení ústavněprávních předpisů.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svého základního práva na soudní a jinou ochranu a ochrany práva vlastnického, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelé se podanou ústavní stížností dovolávali především práva na soudní a jinou ochranu, jeho porušení napadenými rozhodnutími spatřovali v tom, že odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného před soudem I. stupně aplikoval jiné právní předpisy než soud I. stupně a znemožnil tak stěžovatelům k těmto skutečnostem se vyjádřit, čímž byla porušena i zásada dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud po přezkoumání řízení dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu a následně soudu dovolacího nedošlo k porušení uváděného základního práva. Jak správně uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší soud ČR civilní soudní řízení je jednotné, tedy i pro odvolací řízení platí, že tento soud je vázán petitem a tvrzeními žalobců, nikoliv však jejich právní kvalifikací. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu dostatečně a řádně zjištěného před soudem I. stupně, jeho právní kvalifikace, kterou vyjádřil a dostatečně zdůvodnil v odůvodnění rozhodnutí, byla odlišná od soudu I. stupně, i když právní závěr byl shodný. Jádro problému spočívalo v tom, zda na předmětnou věc aplikovat obecnou úpravu ( a násl.) nebo zvláštní úpravu danou zákonem o vlastnictví bytů. Ústavní soud se v tomto bodě zcela ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným a odůvodněným i v rozhodnutí dovolacího soudu. Rozhodujícím je vlastnictví jednotky (bytu), podílové spoluvlastnictví k pozemku je neoddělitelně spojeno právě s vlastnictvím bytu, a proto je nutno posuzovat veškeré vztahy podle zákona o vlastnictví bytů, pokud jsou příslušné otázky v tomto zákoně speciálně upraveny, a teprve v případě absence zvláštní úpravy lze subsidiárně aplikovat obecná ustanovení o podílovém spoluvlastnictví. obsahuje zvláštní úpravu řešení neshod mezi společenstvím vlastníků, a proto je v dané věci založena pravomoc obecných soudů k rozhodování. Jestliže tedy obecné soudy postupovaly způsobem, který je uvedenou úpravou předvídán a zakotven, nelze v jejich postupu spatřovat porušení práva na soudní a jinou ochranu.

Stěžovatelé dále namítali porušení svého vlastnického práva podle y. Ani zde Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejícího nemohl přisvědčit jejich námitce. Obecné soudy se velmi podrobně zabývaly zkoumáním věci a posuzovaly míru zásahu do vlastnického práva stěžovatelů (vlastnického práva k bytu a podílového spoluvlastnického práva k pozemku) a dospěly k závěru, že intenzita zásahu je nepatrná a neomezuje stěžovatele ve výkonu jejich práva. Ústavní soud se s jejich závěry ztotožnil.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu