Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 638/2000

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. O. zastoupeného JUDr. M. L., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. srpna 1999, sp. zn. , spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své pracovněprávní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2000

( -130) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 3. srpna 1999 ( -101) a tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( a d); podle odůvodnění ústavní stížnosti, zaměřeného především na výhrady stěžovatele vůči věcné správnosti takto napadených rozhodnutí, k porušení zmíněných ústavně zaručených práv došlo tím, že mu - jako cizímu státnímu příslušníkovi - pro jeho neznalost práva nebyl ex officio ustanoven právní zástupce, opravné řízení odvolací soud zatížil vážnou procesní vadou (v senátě zasedal podjatý soudce) a nadto celé řízení před obecnými soudy bylo postiženo nepřiměřenými průtahy. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a současně požádal, aby vykonatelnost výroku o nákladech řízení odložil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů obou stupňů se podává, že stěžovatel v řízení před těmito soudy neuspěl se svými nároky na náhradu mzdy, když oba obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelem požadovaná náhrada mzdy a státní vyrovnávací příspěvek mu pro důvody v odůvodnění obou rozhodnutí vyložené nepřísluší; protože obě rozhodnutí obecných soudů jsou zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněny ( ), nelze jim, co do tohoto aspektu nic vytknout ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ). Ostatně v podstatné části odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel přehlíží, že přezkum věcné správnosti, příp. legality rozhodnutí obecných soudů podle ustálené rozhodovací praxe Ústavnímu soudu přísluší jen zcela výjimečně a za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), jejichž existence však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly (stěžovatel je ani netvrdil).

Důvody obsahově zcela shodnými jako v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které však dovolací soud svým usnesením ze dne 12. února 2002 (čj. -159) odmítl; protože toto rozhodnutí dovolacího soudu se vyčerpávajícím způsobem zabývá všemi tvrzeními (námitkami), které stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, resp. proti řízení, které jim předcházelo, uplatnil v ústavní stížnosti, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům dovolacího soudu, které se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně zcela souladné, cokoli dodávat.

I když poukaz stěžovatele na nepřiměřeně dlouhou dobu řízení by se mohl jevit jako důvodný, nebylo třeba se jím blíže zabývat, neboť stěžovatel ani netvrdil, že by se byl

o odstranění nepřiměřených průtahů v řízení (jestliže k nim skutečně došlo) pokoušel (marně) způsobem zákonem předvídaným ( tehdy platného , ve znění pozdějších předpisů); pokud by tedy ústavní stížnost měla být založena na tomto tvrzení (důvodu), byla by očividně nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje ( zákona).

Z důvodu takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43

odst. 2 písm. a) zákona]; zjevnost její neopodstatněnosti je dána - též odkazem na rozhodovací důvody dovolacího soudu - jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Odmítavý výrok [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., usn. č. 2,

Praha 1995).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. dubna 2002