Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 51/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P. O., zastoupeného Mgr. M. K., advokátem, proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 11. 2001, č.j. 32/46087/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 11. 2001, č.j. 32/46087/2001, kterým podle ust. , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nevyhověl jeho žádosti o odstranění tvrdosti a neprominul podmínku potřebné doby pěti let pojištění pro nárok na částečný invalidní důchod, stanovenou v cit. zákona, a to vzdor zjištěné částečné invaliditě.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci a na hmotné zajištění státem v přiměřeném rozsahu v případě, že nemůže bez své viny získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zakotvené v a d ("Listina") . Uvedl, že z důvodu péče o těžce nemocnou manželku, jež zemřela dne 13. 5. 1988, opustil v roce 1985 zaměstnání. Od té doby nebyl zaměstnán ani pojištěn. V roce 1993 se obrátil na Úřad práce pro Prahu 1 s žádostí o přijetí do evidence uchazečů o zaměstnání, avšak ten jeho žádost odmítl, údajně s odůvodněním, že nedoložil lékařské potvrzení o pracovní schopnosti. Zaevidován byl až ke dni 18. 2. 1999. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. I ze dne 9. 9. 1998, č. 430 207 053 byla zamítnuta jeho žádost o plný invalidní důchod, jelikož byl shledán částečně invalidním. Rozhodnutím č. II ze dne 9. 9. 1998, č. 430 207 053 byla zamítnuta jeho žádost o částečný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínky pěti let pojištění v rozhodném období. K opravnému prostředku stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. obě uvedená rozhodnutí potvrdil. O odvolání pak rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Následně podaná ústavní stížnost byla jako opožděná odmítnuta. Poté se stěžovatel obrátil na ministra práce a sociálních věcí se žádostí o odstranění tvrdosti zákona, tj. prominutí nesplnění podmínky potřebné doby pojištění. Napadeným rozhodnutím ministra, které dle stěžovatele nesplňuje ani minimální požadavky stanovené pro odůvodnění rozhodnutí , jeho žádosti nebylo vyhověno. Stěžovatel je toho názoru, že institut odstranění tvrdosti je v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení obsažen právě pro řešení případů, jako je jeho záležitost. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, toto své tvrzení však nepodložil podrobnější argumentací ústavněprávní.

Ministr práce a sociálních věcí, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že úřady práce nevyžadují, aby občan písemnou žádost o zprostředkování vhodného zaměstnání dokládal lékařským potvrzením o své pracovní schopnosti, neboť takový doklad lékaři podle předpisů upravujících sociální zabezpečení ani nejsou oprávněni vystavovat. Součástí písemné žádosti o zprostředkování vhodného zaměstnání je čestné prohlášení žadatele o tom, že není práce neschopen, to však nelze považovat za překážku, která by mu znemožnila získat potřebnou dobu pojištění. Tvrzení stěžovatele, že Úřad práce pro Prahu 1 jej odmítl zařadit do seznamu uchazečů o práci, není ničím doloženo. Napadené rozhodnutí se nijak nedotklo práv zakotvených v a y, kterých se lze ostatně domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Poukázal na ust. , dle něhož soudy nepřezkoumávají mj. rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není právní nárok, nebo o žádostech na odstranění tvrdosti zákona. Není-li tu nároku, což stejně platí i o žádostech na odstranění tvrdosti zákona, není tu vůbec subjektivní právo, na kterém by mohl být účastník zkrácen, přičemž odkázal na Komentář k (Bureš, Drápal, Mazanec, C.H.Beck, 4. vydání, Praha 2000). Tento princip lze aplikovat i pro řízení před Ústavním soudem. K pojmu "tvrdost" uvedl, že nejen že není definován, ale je v podstatě nedefinovatelný a pozitivním vymezením by se vytratil jeho obsah. Rozhodnutí ministra ve věci odstranění tvrdosti patrně nemají povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když zde ministr vystupuje vlastně jako první, jediná a konečná instance. Závěrem uvedl, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, ve věci neprominutí tvrdosti zákona, není dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím, které by svoji povahou bylo vůbec schopné zasáhnout sféru ústavních práv stěžovatele. I když proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, nelze je posuzovat izolovaně, bez přihlédnutí k průběhu a výsledkům celého předcházejícího řízení, z něhož evidentně plyne, že to byla především vlastní nečinnost stěžovatele v období od úmrtí manželky v roce 1988 do prvního lékařského vyšetření dne 11. 5. 1998, jež vedla k pro něj nepříznivým důsledkům, jež se nyní pokouší odčinit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel ve své věci, tj. ve věci přiznání částečného invalidního důchodu, využil veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval a vytvořil tak prostor pro nápravu tvrzeného zásahu do jeho ústavních práv cestou ústavní stížnosti. Skutečnost, že jeho ústavní stížnost byla usnesením ze dne 7. 12. 2000,

sp. zn.

odmítnuta jako návrh podaný po stanovené lhůtě, nelze přičítat třetím osobám a nelze ji napravit či obcházet novou ústavní stížností, byť směřující proti jinému rozhodnutí. Rozhodnutí ministra, jak je výše uvedeno, je vyloučeno z přezkoumání správním soudem, a to z toho důvodu, že neexistuje-li veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohlo být stěžovatel krácen. Není-li přípustná správní žaloba, tím spíše nepřichází v úvahu ústavní stížnost. Tvrzení o porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení pak rovněž neobstojí, neboť v případě sociální potřebnosti existují k úhradě potřeb dávky jiného druhu nežli je invalidní či jiný důchod.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu