Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 445/2000

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele společnosti O., s. r. o., proti usnesení

Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca

90/2000, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, sp. zn.30 Ca 90/2000, se zrušuje.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení

jeho ústavně zaručených základních práv chráněných čl. 36 odst.1

a y ČR, domáhal

zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž usiloval o přezkoumání rozhodnutí

Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj.

11004/1-2069/11/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti

rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, č. j.

7434/99. Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu ručiteli

(stěžovatel) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana P.

K., kterou mu byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši

306 566 Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil,

a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši

500 000 Kč. Odvolání stěžovatele, ve kterém namítal neplatnost

záruční y, bylo výše uvedeným rozhodnutím celního

ředitelství dle ustanovení

zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí

odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,

které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 občanského soudního

řádu (dále jen " "), z přezkumné činnosti soudů vyloučeno

s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají

přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají

se pouze jeho práv procesních. Napadené rozhodnutí není

rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení

, (celní zákon), ve

znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť

správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením

celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil

povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost

celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího

řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné

procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §

11 odst. 1 písm. h) Dle ustanovení

písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem

č. , o správě daní a poplatků. Uvedený předpis

v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu

provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě

celních dluhů), který časově předchází vlastní exekuci. Jde

o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka,

jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak

učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po uplynutí této

náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu.

Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím a stejný

charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení

ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné

lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním

podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský

závazek. Uvedené dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke

kterému tento správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů

zajišťovacích závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže

existovat, aniž existuje závazek hlavní, a povinnost plnit

z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník

celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto

nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již

nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo

dotknout jen procesních práv stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že od

samého počátku považuje za neplatnou záruční u, na podkladě

které byl uznán povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto

neplatnost zdůraznil v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu. Záruční byla podepsána v omylu vyvolaném

cizí osobou, která překročila meze svého zmocnění, a toto

překročení bylo z hlediska stěžovatele pro převzetí záruky

rozhodující (§ 49a obč. zák.). Dále stěžovatel nesouhlasí se

závěrem soudu, dle kterého je výzva k zaplacení splatného

nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Uvádí, že dle

ustanovení , se na celní

řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č.

, o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je

i , odst. 2 a odst. 5 , který

proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle názoru stěžovatele je

nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu

charakteru celního řízení nejbližší, a to je právní úprava

obsažená v § 303 až § 312 obchod. zák. Považuje proto za

nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka

je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla

přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt

je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí

rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je

získán exekuční titul.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

v nadále trvá na svém názoru, že v dané věci se jednalo o procesní

rozhodnutí, které je dle ust.

vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního soudnictví

a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

II.

Ústavní stížnost je důvodná. Nutno především předeslat, že

skutkově i právně shodná problematika, za účasti týchž účastníků

řízení byla již Ústavním soudem řešena nálezy sp. zn. II. ÚS

445/2000,

,

a

. Od

závěrů, v citovaných rozhodnutích uvedených není důvodu se

odchylovat ani ve zkoumaném případě.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, správní soud

vycházel v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem ve

smyslu ustanovení , určená

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání

celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela

se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,

k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu

i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí

kogentní ustanovení Podle

tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení § 320

celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo

přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému

již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh

stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím

celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné

prohlášení ručitele v záruční ě, byť bylo jeho přijetí

celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,

jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora

citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za

dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se

aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně

nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dozvídá o tom,

že dlužník, za jehož splnění povinnosti clo zaplatit převzal

ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou

je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah

předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve

stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám

v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její

označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu

ustanovení , která se tak stává

v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem,

a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí

materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, že stěžovateli byl

znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho

námitky, týkající se neplatnosti záruční y, mající základ

v právu hmotném, posoudil, a porušil tak y

základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo proto usnesení

Krajského soudu v Plzni Ústavním soudem zrušeno (§ 82 odst. 2,

odst. 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 19. března 2002