Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 20/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti R. L., zastoupené advokátem JUDr. Z. D., proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 11. 2001, č.j. -68,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ův od n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Policie ČR OOP Brno-střed ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. MRBM-830/STR-TČ-99, kterým bylo dle § 159 odst. 1 trestního řádu odloženo oznámení JUDr. K. L. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 trestního zákona. Uvedených trestných činů se měli dopustit pracovníci Úřadu městské části Brno-střed a Magistrátu města Brna - PhDr. V. J., vedoucí bytového odboru ÚMČ Brno-střed, a Ing. J. M., vedoucí bytového odboru ÚMČ Brno-střed, tím, že dne 25. 4. 1995 byl dán pod jejich vedením bytovým odborem ÚMČ Brno-střed souhlas k výměně bytu mezi M. V. a L. V., Ing. I. S., referent stavebního řízení oboru výstavby a územního rozvoje ÚMČ Brno-střed, Ing. J.Š., vedoucí téhož odboru, a Ing. arch. P. K., bývalý vedoucí téhož odboru, tím, že dne 28. 1. 1998 vydali stavební povolení, kterým byly L. V. povoleny stavební úpravy bytu č. 2 v rozporu s oprávněnými zájmy ženy s dítětem v bytě č. 3; dále Ing. arch. Z. U., vedoucí odboru územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna, tím, že potvrdila rozhodnutí ÚMČ Brno-střed, stavebního úřadu, č.j. VRS 15643/98/Ma, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení; trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 trestního zákona se měl dopustit Ing. arch. J.K., důchodce, tím, že zhotovením projektové dokumentace k úpravám předmětného bytu "zjistil" (pozn.: zřejmě "zajistil") výhodu pro třetí osobu a poškodil občany města Brna.

V odůvodnění tohoto usnesení státní zastupce zejména uvedl, že usnesení policejního orgánu nepovažuje za nezákonné, neboť z rozhodnutí správních orgánů (stavebního úřadu ÚMČ Brno-střed, odboru územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna, sdělení Krajského úřadu Brněnského kraje, zprávy Městského hygienika v Brně), ze zjištění a dopisů Ministerstva pro místní rozvoj a z rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. -33, ze dne 6. 3. 2000, nevyplývá, že by byl ze strany podezřelých při vydávání příslušných rozhodnutí porušen zákon. Tato rozhodnutí považuje za dostačující důkazní materiál pro rozhodnutí o tom, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty ani jednoho z výše uvedených trestných činů. Při posuzování subjektivní stránky těchto trestných činů městské státní zastupitelství prý zjistilo, že žádný z podezřelých nemá bližší vztah ani ke stěžovatelce, ani k L. V. (která měla získat neoprávněnou výhodu). Nebyla zjištěna ani jiná skutečnost - zejména pak důkaz - na jejichž základě by bylo možno se domnívat, že podezřelí při vydávání předmětných rozhodnutí byli vedeni úmyslem poškodit stěžovatelku, zvýhodnit L. V. anebo získat pro sebe neoprávněný prospěch. Státní zástupce sdělil, že na základě jeho pokynů byli k věci vyslechnuti svědci Ing. M., Ing. K., Ing. K. a opětovně JUDr. L. a že byly do spisového materiálu založeny další podklady - zejména dopisy oznamovatele. Po doplněném dokazování měl - dle názoru městského státního zastupitelství - policejní orgán dostatek podkladů k vydání meritorního rozhodnutí ve věci a nebylo třeba provádět další prověřování.

Státní zástupce dodal, že orgány činné v trestním řízení nejsou kompetentní přezkoumávat správnost či nesprávnost rozhodnutí správních orgánů, či rozhodnutí soudu a při prověřování věci se zaměřují na skutečnost, zda byl či nebyl spáchán trestný čin. Podle jeho názoru policejní orgán správně dospěl k závěru, že trestný čin spáchán nebyl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí a tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva, především právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 d (dále jen ), dále právo na nedotknutelnost obydlí dle , 2 y a právo na nedotknutelnost soukromí dle y. Domnívá se, že předmětným rozhodnutím městského státního zastupitelsví byl porušen i § 158 odst. 1, 2 trestního řádu, protože státnímu zástupci i policejním orgánům je zákonem uloženo nejen přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ale také učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a k zjištění jejich pachatelů. Dle mínění stěžovatelky městské státní zastupiteství ve věci rozhodlo, aniž by byl zcela zjištěn a objasněn skutkový stav věci. Stěžovatelka je přesvědčena, že se ani státní zastupitelství, ani policejní orgán nevypořádaly se všemi skutečnostmi uvedenými v trestním oznámení.

Pro bližší objasnění dané věci stěžovatelka Ústavnímu soudu dále sděluje podrobnosti a své úvahy související se správním řízením týkajícím se zmenšení jejího bytu, které je prý důsledkem protiprávního rozhodování a jednání pracovníků příslušných správních orgánů. Nesouhlasí s názorem správního orgánu, že k připojení částí z bytu č. 3 (bytu stěžovatelky) k sousednímu bytu dali souhlas uživatelé bytu před ní a že prý byl dán "quasi souhlas vlastníka stavby s modernizací bytu". Brojí proti vyjádření Magistrátu města Brna k otázce postupu stavebního úřadu ve věci a proti dalším skutečnostem souvisejícím s rekonstrukcí sousedního bytu (stavební povolení údajně bez projektové dokumentace, kolaudační rozhodnutí apod.). Důsledkem toho prý je, že nemůže se svým synem byt. č. 3 řádně užívat.

Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo napadené usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně zrušeno.

Dále navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v době od 18. dubna 1998 do podání ústavní stížnosti byla i se svým synem bezdůvodně zbavena možnosti řádně užívat byt č. 3 v Kotlářské ulici č. 11 v Brně.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Úkolem Ústavního soudu ve smyslu ustanovení y ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví ( y). Z ustanovení , o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y .

Ústavní soud dále konstatuje, že - s poukazem na dřívější judikaturu - "z a d lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (rozuměj: zde šlo o postoupení věci - přestupku jinému orgánu, leč stěžovatelka považovala potrestání obviného za satisfakci pro sebe) v ústavní rovině ve smyslu písm. d) y ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).

Ústavní soud odkazuje i na svoji další judikaturu, podle níž "Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291 ).

Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu.

Proto návrh v této části jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl ( a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Stěžovatelka rovněž navrhla (sub 2. petitu stížnosti), aby Ústavní soud vyslovil, že byla se svým synem bezdůvodně zbavena možnosti řádně užívat svůj byt. Se zřetelem k tomuto návrhu Ústavní soud připomíná - jak již uvedl - že je ve smyslu článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence rozhodovat o ústavní stížnosti je vymezena i ustanovením , takže není oprávněn činit nic jiného než je stanoveno taxativním výčtem v tomto ustanovení. Ústavní soud má totiž postavení kasačního orgánu, což znamená - je-li napadeno rozhodnutí orgánu veřejné moci - že je může jen zrušit nebo ústavní stížnost zamítnout. Vzhledem k jeho u a zákonem přesně vymezené pravomoci a působnosti tedy nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud není k výroku, o nějž stěžovatelka v ústavní stížnosti (sub. 2. petitu) žádá, oprávněn. Proto tuto část návrhu odmítá, neboť k jeho projednání není příslušný [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného ze základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává, ani jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl ústavní stížnost, zčásti jako návrh k jehož projednání není příslušný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [ustanovení a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu