Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 649/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel ve výroku uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. , zamítající žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nebyl ani přijat písemný slib ani peněžitá záruka.

Stěžovatel v uvedeném postupu soudů shledává pochybení založené jednak na nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, přičemž se podrobně zabývá vazebními důvody dle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu a jednak na dlouhém trvání vazby (od února 1999).

V postupu soudu stěžovatel shledal porušení práva na soudní ochranu dle a y ČR a d (dále jen " "), zákonného vymezení trestného činu dle y a dále práva na svobodu dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na spravedlivé soudní řízení dle téže Úmluvy.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku. Předseda příslušného senátu krajského soudu v něm uvedl, že celková škoda způsobená činností sdružení, v jehož rámci se stěžovatel měl trestného činu dopustit, přesahuje částku 60 000 000 Kč. Dále krajský soud poukazuje na skutečnost, že oba soudy odůvodnily, proč bylo v případě nabízeného písemného slibu a peněžité záruky rozhodnuto v neprospěch stěžovatele. Okresní soud v Jeseníku jako soud I. stupně ve svém vyjádření zdůraznil, že obviněný M. je cizí státní příslušník, trvale bytem mimo území České republiky. Tím byl odůvodněn důvod útěkové vazby. Tuto obavu pak odůvodňovala i trestní sazba pro stíhaný trestný čin. Byla rovněž shledána obava, že by stěžovatel mohl pokračovat v trestné činnosti, neboť byl aktivním členem vedení sdružení občanů A., které i nadále vyvíjí svoji činnost.

Po prostudování všech podkladů shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nejsou porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že Krajský soud v Ostravě napadené usnesení řádně neodůvodnil a že existenci předmětných vazebních důvodů náležitě nekonkretizoval. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že podstata argumentace v ústavní stížnosti se do značné míry překrývá s odůvodněním stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby, s nímž se Krajský soud v Ostravě v napadeném usnesení náležitým způsobem vypořádal. Ústavní soud, jehož úkolem je chránit ústavnost, nemá důvod přehodnocovat a případně rušit takové rozhodnutí obecného soudu, jestliže ústavní stížnost (proti němu podaná) v podstatě pouze opakuje argumentaci, uplatněnou již v řízení před obecným soudem, jíž se obecný soud řádně zabýval. Je tedy zřejmé, že stěžovatel se v řízení o ústavní stížnosti v podstatě domáhá toliko přehodnocování skutkových a právních závěrů obecného soudu, což - jak vyplývá z výše uvedeného - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

V souzené věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě je odůvodněno řádně. Krajský soud se v něm totiž náležitě a konkrétně vypořádal s existencí všech vazebních důvodů, přičemž také konstatoval, že v předmětném trestním řízení s ohledem na jeho obtížnost nedochází k neodůvodněným průtahům, neboť bylo požádáno o právní pomoc Rakousko a Švýcarsko, přičemž zatím nebylo dožádání vyhověno. Existenci tzv. útěkového vazebního důvodu přitom krajský soud nespatřoval pouze v příslušné trestní sazbě, nýbrž též v tom, že se jedná o cizince bez hlubšího zázemí a trvalého pobytu v České republice. Předstižný vazební důvod vyplývá podle názoru krajského soudu především z blíže specifikovaného významného postavení stěžovatele ve sdružení A. a je dán tím, že sdružení A. vyvíjelo a vyvíjí rozsáhlou činnost a stěžovatel jako aktivní člen jejího vedení by po propuštění na svobodu mohl v trestné činnosti pokračovat.

Protože Ústavní soud v souzené věci neshledal již zmíněný extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a mezi právními závěry z něho vyvozenými, který by teprve nasvědčoval protiústavnosti napadeného usnesení, neboť napadené usnesení krajského soudu existenci jednotlivých vazebních důvodů náležitě a dostatečně konkrétně odůvodnilo, nezbylo mu než konstatovat, že ústavní stížnost je z ústavně právního hlediska návrhem zjevně neopodstatněným.

Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud již dvakrát rozhodoval o ústavních stížnostech stěžovatele proti usnesením, týkajícím se jeho vazebního stíhání a v žádném případě neshledal porušení jeho základních práv či svobod. Usnesením ze dne 19. 9. 2000,

sp. zn.

, a usnesením ze dne 22. 1. 2001,

sp. zn.

, byly obě ústavní stížnosti odmítnuty. V usnesení pak Ústavní soud konstatoval, že vazba stěžovatele byla naposledy prodloužena do 21. 12. 2000 a tato lhůta již dále prodloužena nebyla. Stěžovatel byl k uvedenému dni z vazby propuštěn, takže další řízení před Ústavním soudem by postrádalo smysl.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu ve znění, pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu