Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 668/2000

Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelky Jednoty, spotřebního družstva, zastoupené E. S., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2000, sp. zn. , Okresního soudu v Tachově ze dne

19. dubna 2000, sp. zn. , a Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. září 2001, sp. zn.

, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2000 ( ), spolu s ním také předcházející usnesení obecného soudu I. stupně (Okresního soudu v Tachově ze dne 19. dubna 2000 -

-15), a posléze samostatnou ústavní stížností ze dne 7. 11. 2001 též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. září 2001 ( -59), a tvrdila, že tím, že obecný soud I. stupně zastavil řízení o jejím návrhu na určení vlastnictví k (blíže označeným a popsaným) nemovitostem a nadřízené soudy jejím opravným prostředkům nevyhověly (odvolací soud stěžovatelkou napadené rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud ČR její dovolání jako nepřípustné odmítl), porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 a

d, úst. ) a také ústavně zaručené právo plynoucí z ustanovení d; aniž by však

blíže - z hlediska podmínek ochrany ústavnosti ( úst. ) - svá tvrzení stran porušení označených práv rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata věci - stručně shrnuto - spočívá v tvrzení stěžovatelky, že jí označené nemovitosti, zapsané v kat. úz. Ch., ačkoli jsou v současné době zapsány jako nemovitosti ve vlastnictví obce Ch., jsou ve skutečnosti jejím majetkem, a to z důvodů, které ve svém návrhu na určení vlastnictví k nim podrobně vylíčila.

O tomto jejím návrhu (zamítavým výrokem) rozhodl pravomocně Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15. listopadu 1996 ( -13), když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka, v onom řízení jako navrhovatelka, svá tvrzení neprokázala.

Novým návrhem ze dne 5. dubna 2000, z obdobných skutkových důvodů, nicméně s odkazem na nové skutečnosti, spočívající v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR

( ze dne 25. ledna 1999 a ), dle nichž se připouští vydržení vlastnictví (§ 134 o. z.) právnickými osobami v době před 1. lednem 1992, dovozovala důvodnost a oprávněnost svého návrhového žádání na určení svého vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem předchozího pravomocně skončeného řízení.

O tomto novém návrhu stěžovatelky obecné soudy meritorně nerozhodly, neboť řízení o něm, pro překážku věci již rozhodnuté, zastavily ( ).

Za tohoto procesního stavu tvrzení stěžovatelky, že postupem obecných soudů (zastavením řízení) byla jí "odňata možnost jednat před soudem" nebo, že její věc byla "odňata zákonnému soudci", neobstojí, neboť v posuzovaném postupu obecných soudů nelze spatřovat procesní ani věcné pochybení, nadto pochybení protiústavního charakteru; překážku rei indicatae totiž nelze překonat jinak, než způsobem zákonem předvídaným, k němuž však prosté opakování jednou posouzeného návrhu, byť nově odůvodněného jiným právním aspektem (změnou právního názoru), nepatří. Jestliže obecný soud I. stupně řízení o takto nově podaném návrhu zastavil a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, jde o rozhodnutí, která jsou zcela v souladu se zákonem, a proto jimi k zásahu do ústavně chráněných základních práv stěžovatelky nedošlo.

Nejinak je tomu stran rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, který se, z důvodů dostatečně zřejmých z odůvodnění jeho rozhodnutí, dovoláním stěžovatelky meritorně nezabýval; podmínky pro meritorní projednání dovolání jako mimořádného opravného prostředku jsou striktně dány ustanovením a nejsou-li splněny (zde zcela postačí odkázat na rozhodovací důvody dovolacího soudu), jde o procesní překážku, která meritornímu projednání dovolání brání; i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, je zcela ve shodě se zákonem, a proto - z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) - platí o něm totéž, co bylo řečeno o rozhodnutích obecných soudů nižšího stupně.

Pod těmito aspekty proto neobstojí ani stěžovatelčin odkaz na "ochranu vlastnictví", kterého se dovolává, nehledě již ani k tomu, že v tomto směru, ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jde o vlastnictví nekonstituované, jemuž jako vlastnictví spornému ústavní ochranu poskytnout nelze (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).

Stěžovatelčina ústavní stížnost z důvodů takto vyložených byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou stěžovatelkou uplatněných tvrzení, tak v neposlední řadě ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. prosince 2001