Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 770/2000

Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2001 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti I., spol. s r. o., zastoupené JUDr. E. J., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2000, čj. -464,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení vrchního soudu stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v d (dále jen " "). Stalo se tak v souvislosti s rozhodováním o návrhu stěžovatelky na vyloučení soudkyně Mgr. K. z předmětného konkurzního řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. , kdy pro rozhodování o tomto návrhu neměl Vrchní soud v Olomouci z důvodů, jež jsou zde obšírně rozváděny, zákonný podklad. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného usnesení.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že přípisem ze dne 29. 5. 2000 stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudkyně bývalého Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K. a navrhla, aby jmenovaná soudkyně byla z projednávání a rozhodování v předmětné právní věci vyloučena, a to pro její podjatost vůči stěžovatelce a dále pro takový vztah soudkyně k věci, který vyvolává pochybnosti o její nepodjatosti ve smyslu příslušných ustanovení . Bývalý Krajský obchodní soud v Brně vyzval dopisem ze dne 30. 5. 2000, podepsaným jmenovanou soudkyní, stěžovatelku k doplnění uvedeného podání o konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřuje tvrzený poměr soudkyně k věci. Soudkyně Mgr. Z.K. současně odvolala jednání svolané na 5. 6. 2000 s poukazem na námitku podjatosti uplatněnou stěžovatelkou. Stěžovatelka v dalším podání ze dne 15. 6. 2000 uvedla, že soudkyně, jejíž podjatost byla namítnuta, nemůže již ve věci činit žádné další úkony, a že konkrétní důvody uvede teprve orgánu rozhodujícímu o vyloučení jmenované soudkyně, tj. nejblíže společně nadřízenému soudu. Soudkyně Mgr. Z. K. ve svém vyjádření Vrchnímu soudu v Olomouci z 22. 6. 2000 uvedla, že nezná žádné konkrétní důvody, ve kterých stěžovatelka spatřuje její podjatost, a proto se k vzneseným námitkám nemůže vyjádřit, ve věci se jinak necítí být podjata, neboť osobně nemá žádný vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Vrchní soud v Olomouci poté napadeným usnesením rozhodl tak, že soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K. není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci, přičemž v důvodech tohoto usnesení uvedl, že soud prvého stupně postupoval správně, když stěžovatelku vyzval k doplnění námitek podjatosti o konkrétní skutečnosti, což však stěžovatelka neučinila. Vrchní soud neshledal pak žádný důvod k tomu, aby výzvu určenou stěžovatelce opakoval. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2001, čj. -576, tak, že řízení zastavil, dospěv přitom k závěru, že skutečnost, že nadřízeným soudem příslušným rozhodnout o námitce podjatosti soudkyně K. byl (a je) Vrchní soud v Olomouci, což plyne i ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR, jež stěžovatelka nesprávně interpretuje. Rozhoduje-li vrchní soud o vyloučení soudců krajského soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím. Skutečnost, že nadřízený soud je shodou okolností současně i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje, na tyto závěry žádný vliv nemá. Nedostatek funkční příslušnosti pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud ČR řízení, které touto vadou trpí, zastavil ( , ).

Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu

sp. zn.

publikovaném pod č. 77 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 18, ročník 2000 - II. díl, kde ani v rovině ústavního přezkumu neshledal obdobnou ústavní stížnost opodstatněnou, a proto ji zamítl. Podřazení zákonné úpravy vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti do rámce ústavního pojmu základního práva na zákonného soudce Ústavní soud pak promítl do interpretace § 141 odst. 2 trestního řádu (nálezy

sp. zn.

,

). Jak Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, důsledkem přijetí výkladu § 141 odst. 2 trestního řádu, jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by byl stav, kdy v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán. Takovouto konstrukcí by došlo k porušení základního procesního principu, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci, tedy principu, jenž je komponentem základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle y. Za těchto okolností v uvedených nálezech Ústavnímu soudu nezbylo, než extenzivním výkladem § 141 odst. 2 trestního řádu zajistit v rozhodování o vyloučení soudce z důvodu podjatosti garanci nestrannosti, a to i v případě námitky podjatosti proti soudci (soudcům) odvolacího soudu.

K uvedenému Ústavní soud dodává, že je povinností účastníka, který navrhuje vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování vyloučen. V tomto směru zůstává tvrzení stěžovatelky uvedené povinnosti zcela dlužno a také z tohoto důvodu není s to posunout projednávanou věc do ústavní roviny.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2001

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu