Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 438/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky O. B., zastoupené advokátem Mgr. K. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 13. 12. 1999 č.j. 285 605 011, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění pozdějších předpisů.

V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že se Česká správa sociálního zabezpečení správně zabývala zjišťováním příčin omezení osobní svobody otce stěžovatelky ve vztahu k posuzování jejího nároku na odškodnění. Konstatuje, že se Česká správa sociálního zabezpečení rovněž správně nespokojila s tím, že stěžovatelka nepředložila osvědčení, že její otec byl československým politickým vězněm a obrátila se v tomto směru i na Ministerstvo obrany. To poskytlo některé písemnosti; šlo zejména o přípis, že nebylo žádným dokladem hodnověrně prokázáno zatčení stěžovatelčina otce z důvodů uvedených v § 3 odst. 1, bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., dále o stanovisko Mezinárodního červeného kříže v Arolsenu, že její otec byl kriminální policíí v Praze zařazen do kategorie "zločinec z povolání" a o sdělení Státního archivu v Praze, že její otec byl zatčen za předražování ovoce a másla a za černý obchod s jízdními koly a cigaretami a že se uváděných přestupků dopuštěl z důvodů ziskuchtivých. Vrchní soud s ohledem na provedené důkazy má za to, že v předcházejícím řízení proběhlo dostatečné dokazování, stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se a navrhnout provedení dalších důkazů. Proto vrchní soud v souladu se závěry České správy sociálního zabezpečení dovodil, že otec stěžovatelky nebyl československým politickým vězněm a tedy ani postiženým občanem dle

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na rovnost v právech a právo na soudní a jinou právní ochranu. Domnívá se, že závěr České správy sociálního zabezpečení i vrchního soudu, pokud nepovažovaly jejího otce za postiženého občana, byl předčasný. Je přesvědčena, že zařazení jejího otce do kategorie "zločinec z povolání", jeho obvinění a následné věznění nemá "pravý důvod v obvinění ze šmeliny". V této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu

sp. zn.

, kde "právě kategorie vězněných osob je třeba důsledně rozlišovat také v kvalitativním slova smyslu, a to z pohledu, zda trestná činnost, z níž byly obviněny, není jen zastíracím manévrem ve skutečnosti odbojové (a prozrazené) činnosti".

Proto navrhla, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu zrušen.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Praze, a dále Česká správa sociálního zabezpečení v Praze.

Vrchní soud v Praze nepovažuje stížnost stěžovatelky za důvodnou. Zdůrazňuje, že se správní rozhodnutí neopírá toliko o skutečnost, že její otec byl zařazen do kategorie "zločinec z povolání", ale o zcela konkrétní zjištění, že byl zatčen pro předražování ovoce a másla a pro černý obchod s jízdními koly a cigaretami. Z průběhu správního i soudního řízení prý nevyplynuly žádné skutečnosti, které by zpochybnily toto zjištění; i sama stěžovatelka, která v obou řízeních měla možnost se vyjádřit, neuvedla žádná konkrétní fakta svědčící (byť i nepřímo) o omezení osobní svobody jejího otce z jiných důvodů. Nenavrhla (ani nenaznačila) žádné další důkazy, které mohly být provedeny, což neučinila ani v ústavní stížnosti. Proto vrchní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Vedlejší účastník - Česká správa sociálního zabezpečení - výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné, popírá tvrzené porušení jejích základních práv a prohlašuje, že v obdobných případech postupoval stejně. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem - ve smyslu ustanovení y ČR - je toliko ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval). Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s d, jakožto i s y. .....".].

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené vrchním soudem a dokazování, které provedl správní orgán - Česká správa sociálního zabezpečení. V postupech obou orgánů ani v jejich právních závěrech však nelze shledat tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Nelze rovněž přehlédnout, že sama stěžovatelka ani v ústavní stížnosti (ani v předchozím řízení) neuvedla žádné konkrétní skutečnosti (např. údaj, které důkazy měl soud provést a neprovedl je, či se kterými námitkami se v přezkumném řízení řádně nevypořádal) a omezuje se jen na tvrzení, že závěry správního orgánu a soudu byly "notně předčasné".

Ústavní soud dále zdůrazňuje, že Vrchní soud v Praze své rozhodnutí řádně odůvodnil a jasně vyjádřil, o které důkazy svá rozhodnutí opřel. Ani v tomto směru tedy nelze - z ústavněprávního hlediska - napadenému rozsudku nic vytknout.

Za této situace Ústavní soud shledal napadené rozhodnutí obecného soudu ústavně konformním a konstatuje, že i řízení jako celek bylo vedeno řádně a spravedlivě v souladu s principy vyjádřenými v d.

Nad rámec souzené věci lze dodat, že stěžovatelce nebylo bráněno v uplatnění jejího práva u orgánu veřejné správy a současně jí nic nebránilo ani v tom, aby se obrátila na soud (což i učinila) se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. S ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi Ústavní soud dále konstatuje, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že je garantován úspěch v řízení, tzn. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo, aby soud rozhodl podle jeho názoru. "Samotná skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem" (srovnej např. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000

sp. zn.

).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu