Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 43/2000

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu, o návrhu

o ústavní stížnosti navrhovatelky E. K., bytem USA, zastoupené

JUDr. V. J., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. -164, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.10. 1999, čj. -164, se zrušuje.

Odůvodnění

Navrhovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce

dne 21. 1. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5

Co 454/99-164, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Českém Krumlově ze dne 17. 11. 1998, čj. -115.

Navrhovatelka tvrdila, že tímto rozsudkem byla porušena její

základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českém

Krumlově, sp.zn. , a z něj zjistil, že navrhovatelka

podala dne 31. 10. 1995 tomuto soudu žalobu o uzavření dohody

o vydání věci podle , o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, proti obci H. D.

Předmětem dohody o vydání měly být nemovitosti původně zapsané

v pozemkové knize pro k.ú. H. D. ve vložce č. 251, a to dům č.p.

26 s pozemkem st. parc. č. 41/1, nyní dům č.p. 26 s pozemkem parc.

č. 41/1 zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu Český

Krumlov na LV č. 1 pro k.ú. H. D. (dále jen "předmětné

nemovitosti"). Předmětné nemovitosti byly původně ve vlastnictví

otce žalobkyně (ústavní stěžovatelky) pana O. H. Rodina původního

vlastníka opustila v roce 1939 z obavy před rasovou perzekucí

tehdejší Československo. Do vlasti se již nevrátila. Vlastnické

právo k předmětným nemovitostem bylo otci žalobkyně odňato

nacistickými úřady v roce 1940. Rozhodnutím Okresního soudu

v Českém Krumlově ze dne 12. 2. 1948, čj. -22, mu bylo

podle zákona č. 128/1946 Sb. navráceno. Později, rozhodnutím

finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961, čj.

fin 17-40/88-Vo, přešly předmětné nemovitosti na čs. stát na

základě aplikace a jejich operativní

správu převzal MNV v H. D. Navrhovatelka vyzvala Obec H. D.

k vydání předmětných nemovitostí, k dohodě o jejich vydání však

nedošlo. Proto podala zmíněnou žalobu. Okresní soud rozsudkem ze

dne 4. 4. 1996, čj. -31, žalobu v plném rozsahu zamítl.

Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka nepochybně je

oprávněnou osobou, avšak neprokázala ve smyslu ust. § 6 zákona

č. , že předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem

v tomto ustanovení předvídaným.

Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním. Na jeho

základě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11.

10. 1996, čj. -56, ve výroku o zamítnutí návrhu na

uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí rozsudek zrušil

a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň zamítl návrh

na přípustnost dovolání. Rozsudek odůvodnil tím, že soud I. stupně

pochybil v tom, že se spokojil s konstatováním, že v archívu

nebylo nalezeno příslušné rozhodnutí finančního odboru ONV

v Českém Krumlově, kterým přešly předmětné nemovitosti na stát

a neprovedl všechny důkazy, kterými by bylo možné prokázat, jakým

způsobem předmětné nemovitosti na stát přešly. Zejména neprovedl

výslech žalobkyně a případných svědků.

Navrhovatelka napadla uvedený rozsudek dovoláním. V něm

namítala nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dne 25.

11. 1997 rozsudkem, čj. -76, dovolání odmítl.

Následně Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 17.

11. 1998, čj. -115, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil

tím, že žalobkyně sice prokázala, že je státní občankou ČR a že

předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Ani

v dalším dokazování však nebylo možné prokázat, že předmětné

nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným v zákoně č.

Je přitom zřejmé, že tuto okolnost musí v řízení

prokázat oprávněná osoba. Nemovitosti přešly na stát rozhodnutím

z roku 1961. Toto rozhodnutí však nebylo dohledáno v žádném

z archívů. Původní vlastník od roku 1939 v ČR nežil, o nemovitosti

hmatatelný zájem neprojevil. S nemovitostmi hospodařil stát

a z vlastních prostředků je opravil. V konkrétním případě nelze

dovodit, že by předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku

perzekuce původního vlastníka či postupem porušujícím obecně

uznávaná lidská práva a svobody. Z logiky věci vyplývá, že

předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku vládního nařízení

č. Tento způsob přechodu však spadá pod režim

restitučního Podle tohoto zákona však

navrhovatelka nežalovala a ani nemohla. Její nárok podle tohoto

zákona byl prekludován.

Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním. V něm

namítala, že její otec ani rodina nevěděli, že jim byly předmětné

nemovitosti vráceny, v této souvislosti je absurdní argumentovat

tím, že o předmětné nemovitosti neprojevili "žádný hmatatelný

zájem". Jejímu otci nebylo nikdy doručeno ani rozhodnutí

finančního odboru ONV v Českém Krumlově z roku 1961, na základě

kterého přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí na stát. Pro

správní řízení mu byl ustanoven opatrovník, který byl navíc

zaměstnancem finančního odboru, jež ve věci rozhodoval. Původní

vlastník se proto ani nemohl proti uvedenému rozhodnutí nijak

bránit. Pro případ, že by odvolací soud odvolání nevyhověl,

navrhovala žalobkyně, aby připustil dovolání.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 10.

1999, čj. -164, rozsudek soudu I. stupně potvrdil

a zároveň odmítl připustit ve věci dovolání. Rozsudek odůvodnil

tím, že předmětné nemovitosti nepochybně přešly na stát v důsledku

rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6.

1961, a to podle Podle

, se tohoto zákona nepoužije na zmírnění

křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, kdy takovým

zvláštním zákonem je i Podle tohoto

zákona se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených

fyzickým osobám a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického

práva k nemovitostem mimo jiné podle vládního

Sb. Na předmětné nemovitosti tedy bylo třeba vztáhnout režim

Podle jeho může oprávněná

osoba vyzvat povinnou osobu k vydání věci do 6 měsíců ode dne

účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Navrhovatelka

podala svou výzvu až dne 21. 4. 1995, tedy po uplynutí zákonem

stanovené prekluzívní lhůty. Není podstatné, že navrhovatelka

posoudila svůj nárok podle , neboť pokud by

splnila všechny podmínky , nic by nebránilo

aby jejímu návrhu bylo vyhověno. Je však podstatné, že

navrhovatelka podmínkám nevyhověla.

Nepodala včas výzvu k vydání předmětných nemovitostí, jak to

zmíněný zákon předpokládá. Její nárok zanikl a nelze jej žádným

způsobem obnovovat. Pokud navrhovatelka namítala, že předmětné

nemovitosti přešly na stát neplatně, soud tuto námitku nesdílí. Je

vázán správním rozhodnutím vydaným ve smyslu vládního nařízení

č. a jeho správnost ani platnost není oprávněn

přezkoumávat. Není oprávněn ani přezkoumávat správní akt

z hlediska dodržení procesních předpisů tehdejšího ,

musí respektovat důsledky správního rozhodnutí, tj. přechod

majetku na stát. Rozhodnutí ze dne 26. 6. 1961, kterým nemovitosti

přešly na stát, nelze tedy posuzovat jako pakt. Je třeba vycházet

z toho, že nemovitosti přešly na stát tímto rozhodnutím platně.

Vzhledem k tomu, že nelze danou problematiku podřadit pod zákon č.

, který svým ustanovením ve spojení s ust.

§ 2 umožňuje zkoumat správní akty i z hlediska toho, zda byly

důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody, nebylo třeba se touto

problematikou zabývat. Není proto podstatné, zda v době vydání

rozhodnutí byla státním orgánům známa adresa původního vlastníka

a zda mu byl správně ustanoven opatrovník. Skutečnost, že

nemovitosti přešly na stát rozhodnutím, vydaným podle vládního

, vyvrací námitky navrhovatelky, že

nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Argument

navrhovatelky, že byla ještě po dobu soudního řízení utvrzována

v domnění o neexistenci rozhodnutí z roku 1961, podle krajského

soudu nelze přijmout. Jestliže soud vyvodil zy vydané ONV

v Českém Krumlově dne 25. 7. 1961, která byla do spisu v průběhu

řízení založena, obsahující návrh na zápis do pozemkové knihy

takové okolnosti, jejichž sdělení mělo za následek nalezení tohoto

rozhodnutí, měla samozřejmě i navrhovatelka stejné možnosti. Nic

jí tedy nebránilo vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí včas

ve smyslu

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích

napadla navrhovatelka dovoláním. Současně podala ústavní stížnost.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 10. 2000, čj. 23 Cdo

156/2000-181, dovolání odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že

dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní

význam, neboť v podobných věcech již Nejvyšší soud rozhodoval

a existuje příslušná judikatura.

Ve včas podané ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že

postupem krajského soudu bylo zasaženo do jejich základních práv

daných , a y, a odst.

1d (dále jen ""),

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované

pod č. 209/1992 Sb. a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb.

K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že odvolací

soud se dopustil závažných pochybení, v jejichž důsledku bylo

navrhovatelce zabráněno domáhat se stanoveným postupem svého

práva. Především soud pochybil, pokud konstatoval, že není

oprávněn zkoumat zákonnost rozhodnutí, dle kterého měly

nemovitosti na stát přejít, a že musí vycházet z jeho účinků.

Úkolem soudu však bylo posoudit, zda dané rozhodnutí je platné

a tedy, zda dle něho skutečně mohlo dojít k přechodu předmětných

nemovitostí na stát, neboť v opačném případě by bylo třeba

dovodit, že stát se zmocnil předmětných nemovitostí bez právního

důvodu, respekt. způsobem stanoveným v ust. § 6 odst. 2 zákona č.

Ze spisu Státního okresního archívu v Českém Krumlově,

který měl soud k dispozici, lze vysledovat, že tehdejší postup při

rozhodování správních orgánů o odnětí nemovitostí původnímu

vlastníku nebyl právně perfektní. Právnímu předchůdci

navrhovatelky byl zcela účelově ustanoven opatrovník, ačkoliv jeho

adresa v USA byla známa. Státní orgán se ani nepokusil na tuto

známou adresu právnímu předchůdci navrhovatelky jakoukoli

písemnost zaslat. Bylo mu tak znemožněno účastnit se správního

řízení. Rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne

26. 6. 1961, čj. fin 17-40/88-Vo, kterým přešlo vlastnictví

předmětných nemovitostí na stát, tedy nikdy nebylo řádně doručeno,

takže nemohlo nikdy nabýt právní moci. Z tohoto důvodu nemohlo

dojít k přechodu vlastnického práva na stát tímto rozhodnutím

podle vládního , a je třeba na věc

aplikovat ust. Soud měl dále

podle navrhovatelky přihlédnout k provedenému dokazování

a zhodnotit rozpor, který vyplynul z toho, že na jedné straně

existuje důkaz o tom, že se inkriminované rozhodnutí z roku 1961

ve Státním okresním archívu v Českém Krumlově nenachází (přípis

Státního archívu ze dne 17.1.1995) a na druhé straně existuje

důkaz o existenci tohoto rozhodnutí, který byl získán ze stejného

archívu o 4 roky později na základě žádosti odvolacího soudu.

Navrhovatelka se domnívá, že za těchto okolností ji nelze přičítat

k tíži, že svůj restituční nárok uplatnila podle zákona

č. , neboť nelze dovodit, že by mohla docílit vydání

předmětných nemovitostí podle , protože by

nemohla v zákonem stanovené lhůtě doložit, že k převzetí

nemovitostí státem došlo způsobem stanoveným tímto zákonem, když

uvedený způsob vyšel najevo až po 10 letech od účinnosti

předmětného zákona. K základnímu pochybení navrhovatelky tedy

došlo v důsledku činnosti státního orgánu, nikoliv její vinou.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve

vyjádření ze dne 27. 9. 2001 uvedl, že v ústavní stížnosti vznesla

navrhovatelka tytéž námitky, kterými argumentovala v odvolacím

řízení. Odvolací soud se s těmito námitkami v odůvodnění rozsudku

vypořádal. Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh zamítl.

Navrhovatelka, v replice k vyjádření Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2001 poukázala na to, že

v řízení před soudy byl objasněn přechod předmětných nemovitostí

na stát a to diskriminujícím způsobem. Protože nebylo možné získat

, potvrzující způsob přechodu předmětných nemovitostí na

stát, zahájila navrhovatelka řízení podle ,

neboť se domnívala, že pokud taková neexistovala,

neexistovalo ani příslušné rozhodnutí, zápis v pozemkové knize je

chybný a předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu.

Soud podle navrhovatelky porušil rovnost účastníků řízení, když

sám zahájil šetření a provedl důkaz rozhodnutím ONV v Českém

Krumlově.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení

všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

y ČR.

Zejména článek 36 odst. 1 y, jehož porušení

navrhovatelka v ústavní stížnosti namítala, zakotvuje právo na

tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom

povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům.

Je nepochybné, že v civilním soudním řízení navrhovatel

(žalobce) je povinen prokázat svá tvrzení, že nese v tomto směru

důkazní břemeno. Ze spisového materiálu vyplývá, že v souzené věci

navrhovatelka uplatnila svůj nárok podle ,

protože nemohla dokázat okolnosti, potřebné pro uplatnění nároku

podle Tyto okolnosti však nemohla dokázat

vinou státu.

Ze spisu Okresního státního archívu totiž vyplynulo, že při

rozhodování o přechodu předmětných nemovitostí na čs. stát došlo

k porušení tehdy platných předpisů o správním řízení (nařízení

vlády č. , o správním řízení, zrušeného zákonem č.

), když s právním předchůdcem navrhovatelky, který

nepochybně byl účastníkem řízení a jehož pobyt byl znám, nebylo

zacházeno jako s účastníkem řízení. Podle § 2 odst. 1 citovaného

nařízení vlády bylo stanoveno, že národní výbory (tehdejší orgány

státní správy) dají účastníkům řízení vždy příležitost, aby mohli

svá práva a oprávněné zájmy účinně obhájit. V souzené věci, jak

vyplývá ze spisového materiálu, orgán ve věci rozhodující, tj.

finanční odbor ONV v Českém Krumlově se ani nepokusil doručit

právnímu předchůdci navrhovatelky (nepokusil se ani o zjištění

jeho pobytu), jakoukoli písemnost s rozhodováním související.

Stanovil mu sice opatrovníka, tím však byl pracovník finančního

odboru ONV, tedy člen toho orgánu, který ve věci rozhodoval

a který nemohl ve věci vystupovat objektivně (dnešní terminologií

řečeno zde byl zřejmý střet zájmů). Takto jmenovaný opatrovník

nemohl řádně hájit zájmy účastníka, jak stanovil § 2 odst. 2

citovaného nařízení vlády. Je tak nepochybné, že rozhodnutí

finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961,

čj. fin 17-40/88-Vo, kterým přešlo vlastnictví předmětných

nemovitostí na stát, bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými

právními předpisy, když právnímu předchůdci navrhovatelky bylo

znemožněno jakkoli se účastnit správního řízení a uplatnit svá

práva. Rozhodnutí bylo tudíž vydáno v důsledku postupu

porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, v dané věci

takto právo na spravedlivý proces (y).

Dle názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke ztrátě

vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené

v zákoně č. , došlo na podkladě rozhodnutí správního

orgánu, s odvoláním na , ač se tak

stalo v rozporu i s tehdy platným správním předpisem, není

vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle

Sb.

Neobstojí v této souvislosti námitka Krajského soudu

v Českých Budějovicích, že nemohl uvedené správní rozhodnutí

přezkoumávat, protože nabylo právní moci a jeho přezkumná pravomoc

nebyla dána. Soud se měl v rozhodnutí minimálně vypořádat

s námitkami navrhovatelky, že uvedené rozhodnutí finančního odboru

ONV v Českém Krumlově nebylo doručeno právnímu předchůdci

navrhovatelky, ačkoliv jeho pobyt byl znám, a tím mu bylo

znemožněno uplatnit svá práva a tedy zda není možné, aby

navrhovatelka uplatnila svůj nárok podle § 6 odst. 2 zákona č.

, protože k přechodu vlastnictví došlo bez právního

důvodu, anebo způsobem porušujícím obecně uznávaná lidská práva

a svobody.

Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo než napadený

rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10.

1999, čj. -164, zrušit pro rozpor s čl. 36 odst. 1

. S ohledem na uvedené se potom Ústavní soud již nezabýval

tvrzeným zásahem do dalších základních práv navrhovatelky.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. listopadu 2001