Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2611/2010

U S N E S E N Í

L. K.

1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Orlí 27,

2) Diagnostický ústav pro mládež, středisko výchovné péče a školní jídelna, Brno, Veslařská 246

, IČ: 62158384, se sídlem v Brně-Jundrov, Pisárky, Veslařská 345/246, zastoupený JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, a

3) Pozemkový fond České republiky

, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2009, č. j. -210, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 6. 2008, č.j. -176, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že otec žalobkyně M. K. (zemř. 22. 11. 1968) a matka žalobkyně H. K. (zemř. 24. 9. 1966), byli ke dni své smrti podílovými spoluvlastníky (každý z podílem o velikost jedné poloviny) označených nemovitostí v katastrálním území P., konkrétně budovy čp. 348 na pozemku parc. č. 2151, pozemků parc. č. 2151 a 2152, budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemku parc. č. 2152 (tzv. ateliér H.) a pozemku parc. č. 2153 (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že vlastnické právo k nemovitostem nabyli rodiče žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1924. V roce 1948 opustili Československou republiku a usídlili se v E.; československé státní občanství si však podrželi až ke dni své smrti. Rozhodnutím Městského národního výboru v Brně z 11. 6. 1962, č.j. Fin/3-ev.č.98/1961-88/Eng., bylo rozhodnuto o tom, že předmětné nemovitosti přecházejí podle vládního na československý stát, který je od roku 1962 užíval prostřednictvím svých organizací, ačkoliv rozhodnutí o přechodu nemovitostí na stát nebylo rodičům žalobkyně (zdržujícím se dlouhodobě v zahraničí) řádně doručeno.

Při právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že i na zjištěné okolnosti o ztrátě majetku rodičů žalobkyně pamatují restituční předpisy, jelikož převzetí věci státem na základě rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno vlastníkům a nenabylo tak právní moci, je podřatitelné restitučnímu důvodu podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ačkoliv jinak by se restituce tohoto majetku (v případě dovršení správního řízení) řídila , o zmírnění následků některých majetkových křivd. Odvolací soud přitom odkázal na judikaturu řešící problematiku vztahu restitučních předpisů a a uzavřel, že žalobkyně se prosazení tvrzených vlastnických nároků nemůže domáhat podle obecného předpisu, a to ani žalobou o určení vlastnického práva podle ). Dodal, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu citovaného procesního ustanovení, jak je vyplývá i z judikatury Ústavního soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení , co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) a současně je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Konkrétně namítala, že restituční předpisy na posuzovaný případ nelze použít, jelikož podle citovaného rozhodnutí Ministra zemědělství České republiky nejde o zemědělské nemovitosti ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a vyloučena je i restituce podle , o mimosoudních rehabilitacích, neboť podle ustanovení tohoto zákona jej nelze použít na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy podle zvláštního zákona. Tím zde má být , o zmírnění následků některých majetkových křivd, který ovšem restituční titul „přechodu věci na stát bez právního důvodu“ nezná. A jelikož pro nezákonný postup ve správním řízení k odnětí vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle vládního prokazatelně nedošlo, žalobkyně dovozuje, že se ochrany tvrzeného vlastnického práva může domoci pouze podle obecných předpisů. Má za to, že jí nastolené právní otázky mají po právní stránce zásadní význam ( ). Konstatuje, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva svých rodičů nepostrádá, neboť bez jeho deklarování rozhodnutím soudu nelze projednat dědictví po jejích rodičích. Tvrdí, že vlastnické právo k nemovitostem stát nikdy nezískal a užívá je bez právního důvodu, což je v rozporu i s „evropskou právní úpravou“. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) označili rozsudek odvolacího soudu za správný, spočívající na právním posouzení, které je konformní s názory ustálené rozhodovací praxe soudů. Dovolání proto označili za nepřípustné a navrhli, aby je dovolací soud odmítl.

Žalovaný 3) se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání se proto Nejvyšší soud zaměřil na otázku poměru restitučních předpisů a a prověřil udržitelnost právního závěru odvolacího soudu, že se prosazení svých vlastnických nároků mohla žalobkyně domoci již podle restitučních předpisů.

K prvé otázce lze poukázat na nyní již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jíž základem je názor, že restituční předpisy jsou ve vztahu k v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle . Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se tedy nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle ustanovení ), a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2187, sešit 27). V usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy by byl dán restituční nárok, není možno uplatnit nejen v případě podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale i v případě, kdy byl dán restituční nárok podle , o zmírnění některých majetkových křivd, nebo podle 0 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se pak vyjádřil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze 7. 12. 2005, sp. zn. , v němž uvedl, že „převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu i na základě správního rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci, je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pojmu převzetí věci bez právního důvodu“. V rozsudku velkého senátu z 15. 10. 2008, sp. zn. (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2009) zaujal názor, že „osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat ani určení vlastnického práva svého zemřelého právního předchůdce k takové věci“.

Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. ). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývající titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úpravu je speciální úpravou k předpisům obecným“.

Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k se přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k němuž je třeba platného právního důvodu), jak žalobkyně mylně dovozuje, nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 12. 2006, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením z 23.5.2007, sp. zn. , odmítl).

Také v případech, kdy ke ztrátě majetku – který splňuje podmínky uvedené v zákoně č. , došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na , ač se tak stalo v rozporu s tehdy platným právním předpisem, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle (srov. nález Ústavního soudu z 29. 11. 2001, sp. zn. ).

Z výše citovaných judikatorních závěrů tedy vyplývá, že ať už stát odňal předchůdcům žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle vládního (kdy by byl dán restituční nárok podle ), nebo se nemovitostí zmocnil bez právního důvodu, na základě rozhodnutí správního orgánu, které nenabylo právní moci (důvod restituce podle , o mimosoudních rehabilitacích), nelze návrhu žalobkyně na ochranu vlastnického práva podle obecného předpisu prostřednictvím určovací žaloby podle vyhovět, a to ani jde-li o deklarování vlastnického práva jejích právních předchůdců.

Jelikož právní názory, na nichž rozsudek odvolacího soudu spočívá, jsou v souladu s ustálenou interpretační praxí Nejvyššího soudu, o rozsudek zásadního právního významu (ve smyslu ustanovení ) se nejedná a dovolání proti němu přípustné není ( ); proto je Nejvyšší soud odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a 146 odst. 3 za situace, kdy (oprávněným) žalovaným 1) a 3) v dovolacím řízení náklady nevznikly a k nákladům žalovaného 2) patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 5.000,- Kč ( , a téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), celkem 6.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. srpna 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu