Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 579/01

Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2001 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.N., zastoupeného JUDr. P.S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. července 2001, čj. -34, rozhodnutí FŘ ze dne 30. ledna 2001, čj. 4906/110/2000, a rozhodnutí F.ú. ze dne 22. května 2000, čj. 65300/00/110917/3220, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 zákona], brojil stěžovatel ve své daňové věci proti rozhodnutím orgánů veřejné moci [rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. července 2001 (-34), rozhodnutí FŘ ze dne 30. ledna 2001 (4906/110/2000) a rozhodnutí F.ú. ze dne 22. května 2000 (65300/00/110917/3220)] a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v , a d a y ČR; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo tím, že jmenované orgány (finanční ředitelství a obecný soud) nesprávným způsobem vyhodnotily jím předložené důkazy (usnesení Policie ČR, čj. ORTA-51/KS-HK-TČ/2000, o odložení vyšetřování trestného činu podvodu z důvodu spáchání tohoto trestného činu neznámým pachatelem) a že FŘ své rozhodnutí řádným způsobem neodůvodnilo ( , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o správě daní a poplatků). Mimo to stěžovatel tvrdil, že orgány veřejné moci porušily d tím, že jejich rozhodnutí vycházela z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a poukázal "na rozpor mezi závěry finančního ředitelství a obecného soudu se skutkovým stavem aplikací a zákona o správě daní a poplatků s výrazem libovůle, ke které došlo tím, že se uvedené orgány nezabývaly všemi jím předloženými důkazy". Konečně stěžovatel tvrdil, že nerespektováním zákona o dani z příjmů, a zákona o správě daní a poplatků, a zákona o účetnictví porušily uvedené orgány a d a proto navrhl zrušení vpředu označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

F.ú., svým rozhodnutím (dodatečným platebním výměrem) ze dne 22. května 2001 (65300/00/110917/3220), na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok 1996), stěžovateli dodatečně stanovil základ daně ve výši 641.069, 17 Kč, z něj vyměřil daň ve výši 175.040,- Kč a daňovou ztrátu ve výši 166.257,- Kč, a to podle , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů), a podle ustanovení zákona o správě daní a poplatků; důvodem k vydání dodatečného platebního výměru byly výsledky kontroly ze dne 3. května 2000 (54603/00/110931/3996).

Do rozhodnutí finančního úřadu, jako správního orgánu I. stupně, podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím FŘ (4906/110/2000) zamítnuto (§ 50 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že daňovou kontrolou správce daně prokázal, že stěžovatel zahrnul do výdajů za rok 1996 faktury v celkové výši 407.417,17 Kč za údajný nákup náhradních dílů od společnosti F., jež však podle jeho zjištění právně neexistuje, takže nemohlo dojít ani k uzavření kupní smlouvy; proto ani kupní cenu ve smlouvě uvedenou nelze ve smyslu § 24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů považovat za prokázánu. Stěžovatel sice předložil správci daně k důkazu usnesení Policie ČR, jímž zamýšlel prokázat daňově uznatelnou škodu, avšak správce daně konstatoval, že škodou se pro účely daňového řízení rozumí fyzické znehodnocení majetku ve vlastnictví poplatníka

(§ 25 odst. 3 zákona o daních z příjmů) a poukázal na to, že předmětné náhradní díly byly (dle tvrzení stěžovatele v doplnění odvolání) spotřebovány. Dále správce daně vyloučil z daňově uznatelných výdajů ty, které měly být podloženy, jako výdaje za nákup náhradních dílů, od již zmíněného neexistujícího, doklady ze dne 18. 12. 1995 a 21. 12. 1995 v úhrnné výši

399.909,- Kč. Na výzvu správce daně k předložení těchto dokladů (19459/00/1109331/3996) stěžovatel uvedl, že se mu buď ztratily nebo mu byly odcizeny.

Krajský soud žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí finančního ředitelství zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci stěžovatel nepředložil potvrzení Policie ČR o tom, že by mu byla způsobena škoda na jeho majetku pachatelem, který nebyl zjištěn a zůstal neznámý. Za takový důkaz nelze podle názoru obecného soudu považovat usnesení Policie ČR ze dne 4. 7. 2000 předložené stěžovatelem, neboť tímto usnesením není zjištěno, že ke skutku vůbec došlo, když věc byla odložena již ve stádiu podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Navíc pokyny Ministerstva financí ČR je stanoveno, že v příslušném zdaňovacím období je škoda způsobena neznámým pachatelem zohlednitelnou škodou jen tehdy, jestliže poplatník obdrží potvrzení policie o ní, a to ve stejném zdaňovacím období, kdy k ní došlo a nebo v roce následujícím, avšak vždy do termínu pro sestavení účetní uzávěrky za předchozí rok. O takovou situaci však v dané věci nejde.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že orgány veřejné moci svým postupem při vydání vpředu označených rozhodnutí porušily , a d a y ČR, avšak ani toto jeho tvrzení není důvodné.

Z obsahu samotné ústavní stížnosti a z odůvodnění jí napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že stěžejní tvrzení stěžovatele [nezohlednění jím předloženého důkazu - usnesení Policie ČR o odložení věci pro podezření z trestného činu podvodu (§ 159

odst. 4 tr. ř.), jímž stěžovatel prokazoval vznik daňově uznatelné škody] bylo uplatněno již ve správním řízení, stejně jako v řízení před obecným soudem, a že se s ním oba orgány veřejné moci podrobným a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly (§ 50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, § 157 odst. 2 o. s. ř).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y ČR) a jako takový stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší, jak opakovaně konstatoval ve své ustálené rozhodovací praxi, "hodnotit hodnocení důkazů" provedených obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Obdobně nedůvodné jsou i další tvrzení stěžovatele, neboť k porušení d dojít nemohlo, když daň z příjmů byla stěžovateli uložena na základě zákona (č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů).

Čl. 90y ČR nemohl být porušen, neboť je zřejmé, že obecný soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, v jeho věci jednal v procesně bezchybném řízení a vydal rozhodnutí odpovídající zákonu. K denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) proto nedošlo, ústavní stížností napadené rozhodnutí finančního ředitelství bylo odůvodněno přiměřeným způsobem. Stěžovatel ve svých tvrzeních ostatně nekonzistentním způsobem poukazoval na to, že finanční ředitelství "se odůvodněním nemínilo zabývat a nazvalo ho irelevantním, aniž by uvedlo, proč se v tomto případě zákon o účetnictví nemá dodržovat...". Z rozhodnutí finančního ředitelství je však naopak zřejmé, že jeho odůvodnění je přezkoumatelné a zpracované pečlivě.

Rozhodující orgány veřejné moci ve stěžovatelově věci nevybočily z kautel příslušných procesně a hmotně-právních předpisů ve věci aplikovaných, a proto, odhlédnuto již od toho, že stěžovatel své tvrzení nikterak nezdůvodnil, ani k porušení d nedošlo.

Stěžovatelův povšechný a blíže nezdůvodněný odkaz, na rozhodnutí Ústavního soudu (ve věcech ,

,

,

,

), z důvodu odlišných skutkových okolností zde Ústavním soudem řešených, je nepřípadný.

Nelze proto než uzavřít, že krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé , v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi žalobními vývody stěžovatele uplatněnými v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti (zejména stran škody způsobené neznámým pachatelem, a také stran toho, že přezkumnému soudu nepřísluší posoudit - a navíc tato otázka není pro účely daňového řízení rozhodná - zda převzetí peněz neexistujícím subjektem je trestným činem). Obecný soud tak rozhodl v mezích stanovených pro přezkum správního rozhodnutí zákonem a také v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ( ); důkazy ve věci provedené vyhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a své právní závěry jimi podložil. Rozhodnutí krajského soudu, jako důsledek jeho nezávislého rozhodování (y ČR), znaky protiústavnosti nevykazuje.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto byla jeho ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost stěžovatelovy ústavní stížnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. listopadu 2001