Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 570/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) JUDr. E. Š., a 2) JUDr. I. Š., zastoupených JUDr. M. C., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Litoměřice ze dne 2. 8. 2001, č.j.: zn. 284/99-11, a proti usnesení Obvodního oddělení Policie České republiky v Roudnici nad Labem, č.j.: ORLT-459/RCE-TČ-2000, ze dne 9. 4. 2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou stížností ze dne 21. 9. 2001 se JUDr. E. Š. a JUDr. I. Š. (dále jen "stěžovatelé") domáhají zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství Litoměřice ze dne 2. 8. 2001, č.j.: zn. 284/99-11, a usnesení Policie České republiky, obvodního oddělení, Roudnice nad Labem, č.j.: ORLT-459/RCE-TČ-2000, ze dne 9. 4. 2001, neboť uvedenými rozhodnutími mělo být porušeno jejich ústavně zaručené právo dle a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé jsou ideálními spoluvlastníky nemovitostí - domu se stavební parcelou a zahrady; jde o majetek po rodičích stěžovatelů, přičemž dědické řízení po otci stěžovatelů, E. Š., nebylo dosud pravomocně skončeno. Mezi stěžovateli a dalšími spoluvlastníky a dědici začalo docházet k neshodám ohledně správy nemovitostí a volného přístupu k nim, které vyústily v podání trestního oznámení na spoluvlastníky, případně jejich potomky, kteří nemovitosti v současné době užívají a spravují a kteří podle stěžovatelů těmto brání ve volném přístupu nevydáním klíčů od domu. Trestní oznámení podané oběma stěžovateli policejní orgán v záhlaví uvedeným usnesením podle § 159 odst. 1 trestního řádu odložil, když dospěl k závěru, že po provedeném šetření nebylo v dané věci prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona, příp. jiného trestného činu nebo přestupku. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé stížnost ke státnímu zastupitelství, které ji jako nedůvodnou shora citovaným usnesením zamítlo, neboť dospělo k závěru, že policejní orgán ve svém rozhodnutí nepochybil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s názorem státního zastupitelství, když mají za to, že orgány činné v trestním řízení porušují kogentní ustanovení trestního zákona, neboť poskytují ochranu narušitelům práva na úkor stěžovatelů. Ve svém důsledku tím porušují jednak právo na spravedlivý proces dle y, jakož i y, podle kterého nesmí být vlastnické právo zneužito na újmu práv druhých, a to ve spojení s trestního zákona, který ochranu vlastnického práva zajišťuje.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat ani možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Z ustanovení y, jenž obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby, o což v daném případu nejde, neboť dle názoru Ústavního soudu ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (viz také např. usnesení

sp. zn.

, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, usn. č. 29). Jak již ve vztahu k obdobnému případu Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 5), je tomu tak proto, že "z a d lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu písm. d) y ČR nezakládá".

S ohledem na to, že výše uvedené závěry se zjevně vztahují i na namítané porušení y, Ústavní soud konstatuje, že pokud došlo ze strany policejního orgánu k odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu a stížnost proti tomuto rozhodnutí byla státním zastupitelstvím zamítnuta, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu Ústavního soudu

V Brně dne 30. října 2001