Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 480/01

Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., zastoupené JUDr. M.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. , a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, ze dne 25. dubna 2000, sp. zn. PÚ 1050/00, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2001 ( -34) a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, ze dne 25. dubna 2000 (PÚ 1050/00), a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v , , 3 a

d, a to tím, že uvedenými rozhodnutími bylo konstatováno, že vlastníky pozemku parc. č. 2616/27 jsou oprávněné osoby (restituenti), a to za situace, kdy právní předchůdce stěžovatelky (společnost S.) nabyla mimo jiné i tento pozemek příklepem licitátora ve veřejné dražbě podle , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále jen ).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukázala na to, že společnost S. nebyla před dražbou informována o tom, že by na daný pozemek byly vzneseny restituční nároky oprávněných osob podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákona o půdě), a dovozuje proto, že nabyla předmětný pozemek řádně a v dobré víře, a také zaplatila cenu stanovenou vydražením. Napadenými rozhodnutími pak byla dotčena podnikatelská činnost stěžovatelky, a zejména se zásadně zhoršily podmínky, na jejichž základě právní předchůdce stěžovatelky o koupi nemovitostí rozhodoval, proto jsou dle jejího názoru napadená rozhodnutí v rozporu s d. Za neslučitelné s principy demokratického státu považuje stěžovatelka jednání státu, který na jedné straně v podobě PK pro privatizaci organizoval veřejnou dražbu k nemovitostem zatížených restitučními nároky, na straně druhé, v podobě Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, resp. Městského soudu v Praze, rozhodl, že "vlastníkem vydražených nemovitostí není stěžovatelka".

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, jak jsou shora označeny, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pozemkový úřad Magistrátu hl.m. rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona

o půdě tak, že oprávněné osoby (M.N. a J.L.) jsou vlastníky nemovitostí parc. č. 2616/27 v k.ú. H., a nejsou vlastníky nemovitostí parc. č. 2616/5 a 2616/6 v k. ú. H. Z odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu (PÚ 1050/00) se podává, že oprávněné osoby uplatnily restituční nárok v zákonné lhůtě dne 1. října 1991 u pozemkového úřadu [předmětný pozemek, který byl ke dni účinnosti zákona o půdě v držení ÚS, (povinné osoby)]. V mezidobí před vydáním pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu byl předmětný pozemek dne 16. 12. 1993 prodán právnímu předchůdci stěžovatelky v rámci malé privatizace ( ). Pozemkový úřad dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že podmínky pro vydání pozemku oprávněným osobám byly splněny.

Městský soud v Praze rozhodl o opravném prostředku podaném stěžovatelkou proti správnímu rozhodnutí (hlava třetí, část pátá ) tak, že potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal mimo jiné na to, že na převod vlastnictví (prodej ve veřejné dražbě) se vztahuje zákaz dispozice ( zákona o půdě). Pozemky, které byly dotčeny restitučními nároky neměly být proto do veřejné dražby zařazeny. Pokud se tak stalo, je nutno tento převod pokládat za neplatný.

Ústavní stížnost byla založena na tvrzení, že napadená rozhodnutí porušují ústavní práva stěžovatelky plynoucí z , , 3 a d.

V souvislosti s tvrzeným porušením a 3 d lze uvést, že objektem ochrany tohoto článku nemůže být vlastnictví, které se jeví jako sporné, resp. napadenými rozhodnutími bylo konstatováno vlastnické právo jiných osob, a je proto nutno na ně vztáhnout zásadu již dříve Ústavním soudem vyloženou v nálezu ve věci (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,

č. 5, Praha 1994), dle níž větu "každý má právo vlastnit majetek" je třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. K porušení d proto nedošlo, k porušení odst. 3 d nemohlo dojít již vzhledem k povaze tohoto ustanovení.

Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran porušení a d. Čl. 2 odst. 1 stanoví předpoklady uplatnění základních práv ("demokratické hodnoty"). Tento článek proto může být porušen pouze ve spojení s jiným konkrétním právem či svobodou ústavně chráněnou, odhlédnuto od toho, že stěžovatelka porušení tohoto ustanovení ani blíže neodůvodnila. Podle d má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Čl. 26 d zakotvuje na ústavní úrovni, že každý má právo zvolit si svobodně své zaměstnání založené ať již na výkonu závislé činnosti, anebo nezávislého podnikání či rozvíjení jiné hospodářské činnosti za podmínek stanovených zákonem (např. občanským a obchodním zákoníkem).

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že nabyla nemovitost řádným způsobem ve veřejné dražbě. Na tomto místě se sluší poukázat na názor vyjádřený již Ústavním soudem dříve, a to, že veřejnou dražbou, uskutečňovanou podle , dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví k vydražovaným věcem (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1., č. 38, Praha 1997) a není proto vyloučena aplikace příslušných ustanovení o vadách právních úkonů; v dané věci neplatnost právních úkonů dle ust. zákona o půdě.

Za tohoto stavu věci je zřejmé, že postupu Městského soudu v Praze, ale i pozemkovému úřadu nelze z ústavněprávních hledisek nic podstatného vytknout, zejména, jestliže obecný soud co do skutkové stránky věci své rozhodnutí přiměřeným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil ( ) a jeho postup byl v souladu s příslušnými ustanoveními , a zákona o půdě.

Pro úplnost lze dodat, že pokud se stěžovatel cítí postupem povinného (ÚS,) poškozen, musí uplatnit toto právo v jiném řízení.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod nedošlo, návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, jak jsou vpředu označena, byl shledán jako zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že pozemkový úřad i Městský soud v Praze postupovaly v intencích příslušných ustanovení uvedených předpisů, a jako takový byl odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. října 2001