Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 250/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. N. a Ing. I. N., zastoupených JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2001, č.j. -33, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu - referátu dopravy a silničního hospodářství v Jindřichově Hradci ze dne 14. 12. 2000, č.j. RD 2019/2802/00-A, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2001, č.j. -33, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu - referátu dopravy a silničního hospodářství v Jindřichově Hradci ze dne 14. 12. 2000, č.j. RD 2019/2802/00-A. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti výzvě a rozhodnutí Obecního úřadu F. ze dne 18. 9. 2000, č.j. 75/00-OBÚ, a toto rozhodnutí potvrzeno. Stěžovatelé tvrdí, že tím došlo k porušení a 4 d (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z kopií rozhodnutí v předmětné věci vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Rozhodnutím Obecního úřadu F. ze dne 18. 9. 2000, č.j. 75/00-OBÚ, byli stěžovatelé vyzváni, aby do 7 dnů odstranili špalky dřeva, kmeny stromů a betonové kvádry na pozemku, když bylo zjištěno, že místní komunikace (vedená podle pasportu místních komunikací po tomto pozemku) je z obou stran zatarasena a je tak bráněno v příjezdu chatám. Stěžovatelé však tvrdili, že na jejich pozemku před rodinným domkem se žádná komunikace nenachází a není o tom záznam v katastru nemovitostí a že k chatám je možný přístup z jiné strany. Jejich odvolání bylo silničním správním úřadem zamítnuto a rozhodnutí Obecního úřadu F. ze dne 18. 9. 2000, č.j. 75/00-OBÚ, bylo potvrzeno. V řízení silniční správní úřad vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Obecního úřadu F. ze dne 20. 11. 1995, č.j. 36/95, které bylo doručeno veřejnou vyhláškou a nabylo právní moci 6. 12 1995, došlo k zařazení komunikace na tomto pozemku mezi místní komunikace. Neztotožnil se s námitkami stěžovatelů, jejichž správní žaloba byla následně zamítnuta krajským soudem.

Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že v některých částech odůvodnění uvedl soud "zřejmě právní a fakticky zcestné závěry". Pozemek nabyli kupní smlouvou od Č., které byly v době zřízení předmětné místní komunikace vlastníkem tohoto pozemku. Noví vlastníci převzali jen smluvní omezení vlastnického práva ve prospěch Č., ve výpisu z katastru nemovitostí však takové věcné břemeno vloženo není. Proto došlo k bezprávnímu omezení jejich vlastnických práv. Soud rovněž nepřihlédl k tomu, že k chatám existuje i jiná přístupová cesta a rovněž nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí Obecního úřadu F., č.j. 36/95, které je základem pro všechna ostatní rozhodnutí. Pro aplikaci o doručení veřejnou vyhláškou však nebyly splněny podmínky a toto rozhodnutí proto dosud nenabylo právní moci. Byl rovněž pominut jako účastník řízení v roce 1995 okresní hygienik, když na předmětném pozemku se nachází studna s pitnou vodou. Ze všech těchto důvodů namítají porušení svých ústavně zaručených práv podle a 4 y a a Úmluvy.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé byli po odstranění vad svého podání řádně zastoupeni ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatelé opakují své námitky z řízení před silničním správním orgánem a před krajským soudem, které se týkají výkladu obyčejných zákonů jako je v daném případě zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, popř. o.z. Přezkoumávání takových otázek ovšem Ústavnímu soudu ani nepřísluší. V působnosti Ústavního soudu není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů ( y ČR). Ústavní soud není další instancí, která by mohla pokračovat rozhodovat ve sporu vyplývajícím z veřejnoprávní úpravy pozemních komunikací a posuzovat platnost právních úkonů jejich účastníků, konkrétně kupní smlouvy stěžovatelů s Č., ohledně předmětného pozemku a věcných břemen na něm váznoucích. Ústavní soud nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich závěry, a to ani tehdy, kdyby s nimi nesouhlasil. Ústavní soud je příslušný hodnotit pouze ústavnost řízení a rozhodnutí, které z něj vzešlo.

Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne z toho, že stěžovatelé převážně argumentují porušením svých vlastnických práv, ačkoli v daném řízení jejich vlastnictví nikdo nezpochybňoval, pouze z něj vyvozoval důsledky. Ty plynou z veřejnoprávní úpravy režimu pozemních komunikací a z aplikace příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích, kdy stěžovatelé jsou sice vlastníkem pozemku, avšak na tomto pozemku je umístěna stavba komunikace, jejímž vlastníkem je obec F. podle , o pozemních komunikacích. V soudním řízení byla posuzována zákonnost rozhodnutí silničního správního orgánu podle y, nikoli o sporné otázky plynoucí ze soukromoprávních vztahů a okolností uzavření kupní smlouvy stěžovatelů a Č. Tyto okolnosti mohou stěžovatelé zpochybnit v jiném řízení a podle jiných pravidel. Nebylo proto shledáno porušení základního práva podle y, neboť takové povinnosti veřejnoprávní předpisy ukládají každému vlastníku nemovitosti, na které se nachází komunikace ve smyslu platného zákona o pozemních komunikacích a rovnost vlastníků z hlediska zákonného obsahu a ochrany jejich práva nebyla porušena.

Pokud jde o namítané porušení y, je nutno uvést, že stěžovatelům byla nabídnuta výměna pozemků, popř. jejich odkoupení. Pokud s tím nesouhlasí, jde o věc vztahu vlastníka stavby komunikace a vlastníka pozemku postupem podle , o pozemních komunikacích, a nebylo to předmětem tohoto řízení.

Pokud jde o námitku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, odkazuje se výše uvedené ohledně příslušnosti Ústavního soudu k hodnocení řízení před obecnými soudy. Uvedené ustanovení zaručuje právo na spravedlivý proces, nikoli na výsledek ve prospěch stěžovatelů. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny, a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek. Krajský soud se vypořádal s podstatnými okolnostmi případu, s jednotlivými námitkami stěžovatelů včetně návrhu na doručení podle a právní moci rozhodnutí Obecního úřadu F., č.j. 36/95. Jeho závěry ohledně výkladu by mohly být Ústavním soudem zpochybněny pouze v případě, že by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Tak tomu ale v daném případě není, když krajský soud vyšel z podrobně zdokumentovaného stavu u původního vlastníka pozemku a z vyjádření Správy chráněných krajinných oblastí ČR, Správy chráněné krajinné oblasti Třeboňsko i z postavení stěžovatelů v roce 1995, kdy nemovitost ještě nevlastnili. Je věcí soudu, aby posoudil aplikaci obyčejného zákona a okolnosti, které správní orgán k jeho určité aplikaci vedly, stejně jako to, zda je znám nejen vlastník dotčeného pozemku, nýbrž všichni účastníci řízení ve smyslu předpisů o správním řízení. Totéž platí pro aplikaci a to, jaký způsob řešení předběžné otázky soud zvolí.

Pokud jde o námitku porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, je třeba poznamenat, že obecné tvrzení stěžovatelů, postrádající řádné zdůvodnění, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti v tomto bodě. Totéž se týká blíže nespecifikované námitky, že řízení bylo vedeno s odkazem na bod 15 přechodných ustanovení podle pravidel dříve platného

Napadené rozhodnutí krajského soudu by mohlo být z výše uvedených důvodů zrušeno pouze tehdy, kdyby byl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Protože takové porušení Ústavní soud neshledal, byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2001

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu Ústavního soudu