Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 474/01

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.H., zastoupeného Mgr. L.V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2001,sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 2, odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2001

( ) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001 ( ) a tvrdil, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( a y ČR) a právo na nestranný a spravedlivý proces ( d), a to tím, že obecnými soudy byly ústavně nekonformním způsobem vyhodnoceny důkazy, rozhodnutí obecných soudů postrádají řádná a přesvědčivá zdůvodnění, jsou proto nepřezkoumatelná. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

,

,

a

. Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soud v Praze a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Městský soud v Praze svým usnesením ( ) podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci Městského soudu v Praze, sp. zn. . Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že stěžovatel byl rozsudkem téhož soudu ( ), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ( ), shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry (§ 248 odst. 1, 4 tr. zák.). Soud I. stupně provedl v řízení o povolení obnovy řízení na veřejném zasedání stěžovatelem navržené důkazy (vyslechl svědky JUDr. Š., J.P., P.D. a J.H.). Stěžovatel dále předložil několik písemných důkazů. Městský soud v Praze vyhodnotil svědecké výpovědi jako zcela nevěrohodné. (Soud I. stupně v této souvislosti uvedl, že lze těžko uvěřit, že by si stěžovatel na uvedené svědky nevzpomněl již v přípravném řízení, navíc bratr stěžovatele J.H. odmítl vypovídat a z výpovědí JUDr. Š. a J.P. vyplynulo, že jsou v přátelském vztahu ke stěžovateli, rovněž tak jako svědek P.D., jeho bývalý spolužák, kterému pomohl sehnat práci. Dále soud rozebírá výpovědi těchto svědků, poukazuje na jejich vzájemné rozpory, příp. na rozpory s důkazy provedenými v předchozím řízení, a to zejména stran solventnosti stěžovatele.)

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení o obnově řízení sice vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy soudu I. i II. stupně dříve neznámé, tyto však samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině odsouzeného. Stížnost stěžovatele proto zamítl [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy porušily nesprávným hodnocením důkazů jeho právo na nestranný a řádný proces ( d) a ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( a y ČR).

Právo na soudní ochranu, jak je stanoví d, znamená, že Ústavní soud je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení ( tr. ř.), z čehož je patrno, že obecné soudy ústavní procesní ustanovení ( a násl. d.) neporušily.

V podstatě z obdobných důvodů bylo nutno odmítnout strohé vývody ústavní stížnosti stran porušení a y ČR, odhlédnuto již od toho, že tyto články zakotvují obecné principy týkající se postavení soudní moci ve státě a k jejich porušení by mohlo dojít pouze ve spojení s jiným ustanovením d, y ČR či mezinárodní smlouvy dle y ČR.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy. V této souvislosti sluší poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které Ústavní soud vyjádřil právní názor, že není další instancí v soustavě obecných soudů, a již proto mu nepřísluší za dodržení kautel zásady volného hodnocení důkazů, jak se ve věci stalo, "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým rozhodnutím sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Vzhledem k tomu, že tento nález byl veřejně publikován (§ 59 zákona) a stal se tak veřejně přístupný, lze pro odůvodnění tohoto usnesení na rozhodovací důvody v něm vyložené stěžovatele odkázat.

Jako nedůvodný byl shledán v obecné rovině koncipovaný odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

,

,

a

, neboť pro odlišnost věci jde o odkaz nepřípadný.

Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový byl odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2001