Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 271/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. I., spol. s r.o., zast. JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. . V ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena její práva obsažená v , 90 a 95y, a d (dále jen "") a dále i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byla uložena povinnost platit daň, kterou nestanoví žádný zákon, a tento vadný postup správce daně nezpochybnil ani obecný soud, který se nevypořádal s námitkami, jež stěžovatelka uvedla ve správní žalobě.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že je českou právnickou osobou zapsanou do obchodního rejstříku. Společnost se zabývala výrobou a balením zboží z melaninu. Dovážela ze zahraničí jak surovinu melanin, tak hotové výrobky. Při dovozu platila řádně a včas daň z přidané hodnoty a clo. V daňových přiznáních na příslušná období, v nichž k dovozům docházelo, uplatňovala v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Nadměrný odpočet byl na základě daňových přiznání stěžovatelce vrácen Finančním úřadem Brno-venkov. Ve dnech 25. 9., 1. 10., 3. 10. a 10. 10. 1996 provedl finanční úřad u stěžovatelky kontrolu daně z přidané hodnoty za období září - prosinec 1994. Zjistil, že na některých jednotných celních deklaracích, které byly v tomto případě daňovými doklady, byla celním deklarantem mylně uvedena daňová identifikační čísla, která patřila společnosti H. P., spol. s r.o., a nikoli stěžovatelce. Finanční úřad Brno-venkov tak dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty daňovými doklady. Proto jí vyměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 20. 3. 1997, čj. 29045/97/293911/1801, daň z přidané hodnoty ve výši 1.379.111,-- Kč.

Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Finanční ředitelství v Brně (rozhodnutím ze dne 4. 9. 1997, čj. FŘ 3426/130/1997) změnilo napadené rozhodnutí finančního úřadu Brno-venkov tak, že vyměřenou daň snížilo na částku 1.377.513,-- Kč.

Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podala stěžovatelka správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten rozsudkem ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. , žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nedostála zákonným požadavkům, jež podmiňují vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, když oprávněnost nároku nedoložila řádným daňovým dokladem.

Krajský soud v Brně se, jako účastní, na výzvu Ústavního soudu, k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 16. 7. 2001, jímž navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť dle jeho názoru základní lidská práva a svobody stěžovatele nebyly porušeny. Odkázal na odůvodnění svého původního rozsudku.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska základních práv a svobod zaručených stěžovatelceu,u a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Jak v mnohých svých dřívějších rozhodnutích zdůraznil, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem jejich soustavy. Nemůže proto na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze, kdyby "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (

). Extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud neshledal.

Námitky stěžovatelky směřují především proti příliš formalistické interpretaci o dani z přidané hodnoty Krajským soudem v Brně. Stěžovatelka vytýká soudu (obdobně jako správci daně v řízení předchozím), že extrémním výkladem dospěl k závěru, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vzniká nikoli objektivním prokázáním existence zdanitelného plnění, ale předložením formálně bezvadného daňového dokladu ve smyslu ust.

Podle ust. nárok na odpočet DPH prokazuje plátce daňovým dokladem, který má všechny náležitosti předepsané tohoto zákona. Takovou náležitostí je i daňové identifikační číslo plátce (,d). Stěžovatelka sama v průběhu řízení přiznala, že v tomto ohledu předložený daňový doklad (jednotná celní deklarace) bezvadný nebyl. Protože se jedná o prvotní předpoklad pro uznání nároku na daňový odpočet, nebylo v dané věci možno prokazovat reálnost proběhlého zdanitelného plnění. Takové dokazování (které stěžovatel správci daně navrhoval) by nastalo až tehdy, kdyby stěžovatel uplatnil svůj nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě řádného daňového dokladu (se všemi náležitostmi dle ust. ), a přesto by vznikly pochybnosti, zda se nejednalo o zdanitelné plnění simulované. V daném případě však z pohledu zákona nárok na odpočet daně nevznikl, a proto byla dodatečným platebním výměrem daň ve vrácené výši stěžovatelce vyměřena.

Námitka stěžovatelky, že správce daně měl podle tehdy platné právní úpravy vyzvat plátce k doplnění chybějících náležitostí daňového dokladu, rovněž není případná. Ustanovení v původním znění, které zmíněnou výzvu k doplnění stanovilo, se vztahovalo skutečně jen na případy, kdy je uplatňována daň u zdanitelného plnění v tuzemsku, a nikoli na případy, kdy je zdanitelným plněním dovoz zboží. Navíc v období, za něž byla daňová přiznání podávána (rok 1995), neumožňoval zákon o dani z přidané hodnoty doplnění náležitostí podle ust. , d, h, i, j, k, tedy ani daňového identifikačního čísla plátce (viz znění účinné do 31. 12. 1995).

Se všemi těmito námitkami stěžovatelky se ovšem Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně a přesvědčivě vypořádal. Vypořádal se dostatečně i s další námitkou stěžovatelky (která se opakuje i v ústavní stížnosti), že správce daně měl postupovat podle základních zásad , o správě daní a poplatků, a měl tudíž k dosažení účelu daňového řízení zvolit prostředky, které co nejméně zatěžují daňový subjekt. Právní úkon (předložený daňový doklad) měl hodnotit podle jeho skutečného obsahu, nikoli podle formální bezvadnosti ( a 7). Obecný soud ovšem nepochybil, když považuje zákon o správě daní a poplatků za lex generalis a zákon o dani z přidané hodnoty za lex specialis. Úprava v zákoně o DPH, jež vyžaduje předložení řádného daňového dokladu, má proto přednost před úpravou podle zákona o správě daní a poplatků. Správnost tohoto právního názoru potvrzuje znění ustanovení , o správě daní a poplatků, které zní: "Ustanovení části první až šesté a osmé tohoto zákona se použijí, pokud ustanovení části sedmé nebo zvláštní daňový zákon nestanoví jinak."

Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ani jiných základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud považuje postup obecného soudu za ústavně konformní. Do nevýhodné situace se stěžovatelka dostala vlastním pochybením. K zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle Úmluvy a y, ani do práva zaručeného y a práv chráněných , 90 a 95y nedošlo.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Nezbylo mu, než ji podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Z téhož důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 20. 3. 1997, čj. 29045/97/293911/1801.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2001 JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu