Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 201/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. J. M. ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. J. X., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.3.2001, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30.11.2000, sp. zn. , spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti citovaných rozsudků t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů a uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30.11.2000, sp. zn. , uznán vinným trestným činem zpronevěry (§ 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona) a za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Odvolací soud po podaném odvolání zrušil rozsudek soudu I. stupně pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, když jinak odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Navrhovatel měl spáchat trestný čin zpronevěry tím, že jako příslušník Policie ČR, zařazený na Obvodní oddělení Policie ČR - Prostějov 2, vybral při šetření ve věci odcizení vkladních knížek neznámým pachatelem M. L., po provedeném umořovacím řízení z nově založených vkladních knížek, bez souhlasu shora jmenované částku 630.600,- Kč, kterou si ponechal pro vlastní potřebu.

Výrok o vině navrhovatele údajně založily obecné soudy na výpovědi poškozené M. L. a na znaleckém posudku znalce z oboru kriminalistiky, odvětví expertiza ručního písma, který konstatoval, že podpis na potvrzení o předání peněz poškozené, není pravým podpisem M. L. Podle názoru stěžovatele bylo provádění dokazování zaměřeno výhradně v jeho neprospěch, když doplnění dokazování navrhované obhajobou, a to vypracování znaleckého posudku na poškozenou, její opětovný výslech a zejména vypracování nového znaleckého posudku z odvětví expertizy ručního písma na posouzení pravosti podpisu poškozené, nebylo oběma obecnými soudy ani v jednom případě akceptováno. Z tohoto důvodu si nechal stěžovatel sám vypracovat ke znaleckému posudku mjr. B. odborné vyjádření znalkyně PhDr. M., která zpochybnila závěry předmětného znaleckého posudku když uvedla, že znalec ve znaleckém posudku opomíjel existenci shodných znaků sporného podpisu s podpisovými vzory psanými poškozenou a výhradně se zabýval znaky spornými, takže PhDr. M. dospěla k závěru, že sporný podpis je buď pravý nebo se jedná o zdařilý padělek.

Obecné soudy podle názoru stěžovatele porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") jednak tím, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, jak jim ukládá ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, a objasňovaly pouze okolnosti svědčící v jeho neprospěch, ale i tím, že se v odůvodnění rozsudku odvolací soud nezabýval a nevypořádal s odborným vyjádřením PhDr. M. V této souvislosti zmiňuje stěžovatel nález Ústavního soudu

sp. zn.

a nálezy

sp. zn.

,

, ve vztahu k údajnému porušení zásady volného hodnocení důkazů. Neúplně zjištěný skutkový stav věci prý ve svých důsledcích vedl k nesprávně vyvozeným právním závěrům obecných soudů a dle judikatury Ústavního soudu k vadnému hodnocení neúplně provedeného dokazování. Porušení zákonnosti a tím i ústavně zaručených práv a svobod se podle tvrzení stěžovatele týká řízení před oběma obecnými soudy a z tohoto důvodu proto navrhuje zrušení obou stížností napadených rozsudků.

Dne 17.5.2001 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, kterým stěžovatel ve smyslu ust. navrhuje odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí. Návrh odůvodnil stěžovatel poukazem na skutečnost, že by případný odklad vykonatelnosti předmětných rozhodnutí nebyl v rozporu s důležitým veřejným zájmem, když naopak výkon těchto rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by mohla při odložení vzniknout třetím osobám.

Ze spisu Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. , který si Ústavní soud připojil při posouzení předmětné ústavní stížnosti, dále z rozsudku tohoto soudu ze dne 30.11.2000, sp. zn. , se zjišťuje, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ust. § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako příslušník Policie ČR, zařazený na Obvodní oddělení Policie ČR - Prostějov 2, při šetření odcizení vkladních knížek poškozené M. L. neznámým pachatelem, po provedeném umořovacím řízení vybral, již jako soukromá osoba, bez souhlasu poškozené M. L., vklady na nově založených vkladních knížkách a po odpočtu částky 16.978,-Kč za nedodržení výpovědní lhůty a částky 10.000,-Kč, které poškozené předal, si zbývající částku ve výši 630.600,- ponechal pro svoji potřebu.

Z podnětu odvolání státního zástupce i stěžovatele byl rozsudek soudu I. stupně odvolacím soudem změněn pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého v trvání dvou a půl roku tak, že stěžovatel byl zařazen do věznice s dozorem.

Jak vyplývá rovněž z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.3.2001, oba soudy se zabývaly v rámci řízení odborným vyjádřením PhDr. M. a po celkovém zhodnocení výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že není důvod zpochybňovat závěr znaleckého posudku mjr. B., který zcela vyloučil možnost, že podpis na prohlášení by mohl být vlastnoručním podpisem poškozené. V této souvislosti je ovšem nutné zdůraznit, že tento důkaz nebyl stěžejním důkazem celého řízení, jak se snaží tvrdit stěžovatel. Oba soudy vycházely především z neměnné a přesvědčivé výpovědi poškozené, která logicky vyvracela tvrzení stěžovatele a uváděla, že mu nedala žádný souhlas k výběru vkladů na nově založených vkladních knížkách, a pokud od něj obdržela nějakou finanční částku, jednalo se o pouhých 10.000,- Kč, když zbytek peněz jí vrácen nebyl. Jak soud nalézací, tak i odvolací soud se v odůvodnění svých rozsudků podrobně zabýval věrohodností výpovědi poškozené, když k návrhu na opětovný výslech poškozené v hlavním líčení soud I. stupně uvedl, že neshledal provedení navrhovaného důkazu za daného skutkového stavu nutným, neboť poškozená má více než 80 let a od doby, kdy se měl stěžovatel dopustit uvedeného tr. činu uběhlo více než rok a půl, z čehož lze dovodit, že výpověď poškozené jako svědkyně by nemusela být zcela v souladu s tím, co uvedla v minulosti. I když tedy oba soudy vzaly v úvahu stáří poškozené a s tím spojené zdravotní problémy, jako např. určitou míru zapomnětlivosti, konstatovaly současně, že s ohledem na výši finanční částky, která představuje celoživotní úspory poškozené, nelze dovodit ve vztahu k jejím svědeckým výpovědím pochybnosti o jejich věrohodnosti. Tvrzení obhajoby, resp. stěžovatele v ústavní stížnosti, že právě znalecké posouzení zdravotního stavu poškozené by mohlo potvrdit jeho nevinu je s ohledem na vyjádření poškozené k věci v trestním oznámení (na č.l. 9-14 spisu), v úředním záznamu při šetření Inspekce ministerstva vnitra ( na č.l.26), či její svědecké výpovědi u Krajského úřadu vyšetřování v Brně ( na č.l. 128-130) nebo u hlavního líčení (na č.l. 170) zcela účelové, když právě citované výpovědi vyznívají stejně, v zásadních bodech jsou jasné, bez možnosti jiného výkladu, a to i přes určitý časový odstup mezi nimi. Bylo tedy podle názoru Ústavního soudu správné, pokud okresní soud při opakovaném řízení od dalšího výslechu poškozené upustil.

Při porovnání výpovědí poškozené a stěžovatele je však skutková situace taková, že právě výpověď stěžovatele se jeví jako nevěrohodná, neboť ji často měnil (o okolnostech vyzvednutí, dispozice a předání peněžní částky do rukou poškozené a podepsání písemného potvrzení), jak se podává z jeho výpovědí a při konfrontaci s výpověďmi ostatních slyšených svědků a provedenými důkazy.

Lze tedy shrnout, že v průběhu pravomocně skončeného řízení byla věc dostatečně objasněna po skutkové stránce, a z provedených zjištění byly vyvozeny odpovídající právní závěry.

Pokud se týká stěžovatelem uváděných nálezů Ústavního soudu, je nutné zdůraznit, že na daný předmět ústavní stížnosti nijak nedopadají a nelze je tedy na tuto věc aplikovat.

Závěrem je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není nadřízen obecným soudům a jak vyplývá z jeho platné judikatury není ani další odvolací instancí v systému soudnictví ČR. Do činnosti obecných soudů tedy může zasahovat pouze v případě, že v průběhu pravomocně skončeného řízení došlo k porušení ústavnosti. V daném případě však takové porušení shledáno nebylo, proto je nutno ústavní stížnost odmítnout ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou.

S ohledem na neúspěšnost ústavní stížnosti (její odmítnutí dle ust. , ve znění pozdějších předpisů), nemohlo být vyhověno návrhu na odložení výkonu ústavní stížností napadených rozhodnutí a tento návrh byl spolu s ústavní stížností odmítnut.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 12. června 2001