Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 107/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelů 1) J. S. a 2) J. S., oba zastoupeni advokátem Mgr. J. Č., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2000, čj. -72, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelé se svou stížností domáhají, s odvoláním na porušení svých práv garantovaných a 36 odst. 1 a odst. 2 d (dále jen " ") a , a y ČR, zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání pro nepřípustnost.

Z napadeného rozhodnutí, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, a ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. , který si Ústavní soud k rozhodnutí vyžádal, bylo zjištěno následující:

Žalobce, A. C., se v původním řízení žalobou proti navrhovatelům domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti včetně pozemků (dále jen "nemovitost").

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 1. 4. 1997, čj. -2, žalobě vyhověl. Provedenými důkazy bylo v řízení prokázáno, že žalobce je vlastníkem nemovitosti. Soud přitom odkázal zejména na výsledek předchozího řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. , v němž bylo pravomocně určeno, že kupní smlouva uzavřená ohledně předmětné nemovitosti dne 10. 8. 1983 mezi rodiči žalobce a stěžovateli je neplatná. Tvrzení stěžovatelů, dle něhož došlo k vydržení nemovitosti, pokládal za neodůvodněné.

K odvolání navrhovatelů Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 8. 1999, čj. -55, rozsudek okresního soudu potvrdil. Soud odvolací se ztotožnil se soudem prvního stupně v hodnocení skutkového stavu. Rodiče žalobce podle všech důkazů dotčenou nemovitost nenabyli a nemohli být ani v dobré víře, že jim uvedená nemovitost patří. Sami navrhovatelé mohli nabýt přesvědčení, že jim nemovitost patří, nejdříve dnem účinnosti kupní smlouvy ze dne 10. 8. 1983, tj. dnem 31. 8. 1983. Jejich dobrá víra byla dle názoru odvolacího soudu nutně důvodně zpochybněna již dnem, kdy jim byl doručen návrh žalobce na určení, že dotčená kupní smlouva je neplatná. Tento návrh jim podle údajů ve spise musel být doručen před 30. 9. 1992. Neuplynula tedy doba 10 let oprávněné držby, což je zákonem stanovená podmínka vydržení. Odvolací soud dále dovodil, že právo, jež žalobce v projednávané věci uplatnil, je právem vlastnickým, a tedy, podle , (dále jen ), právem nepromlčitelným. V závěru odvolací soud nepřipustil dovolání, neboť neshledal, že by šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( , , dále jen " ").

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli navrhovatelé dovoláním, v němž jako otázku zásadního právního významu vymezují jednak otázku oprávněného držitele (tedy, zda jejich právní předchůdci a oni sami, zejména pak první navrhovatel, byli v dobré víře, že jim nemovitost patří) a jednak otázku, zda k přerušení vydržecí doby dojde již podáním žaloby o určení neplatnosti nabývacího titulu, jež ovšem nemůže přinést autoritativní zjištění skutečného vlastníka nemovitosti, nebo až podáním žaloby na určení vlastnictví.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2000, čj. -72, dovolání navrhovatelů pro nepřípustnost odmítl. Shledal totiž, že dovolání není přípustné podle ustanovení , odst. písm. a), ani podle ustanovení . Dále se zevrubně zabýval přípustností dovolání z hlediska ustanovení , dle něhož je dovolání přípustné, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, jenž byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolacího soudu v projednávaném případě není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení. Na podporu uvedeného závěru cituje rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek z 31. 3. 1998, sp. zn. . S poukazem na svou judikaturu rozhodl, že právní závěr odvolacího soudu, dle něhož právní předchůdci navrhovatelů nebyli v dobré víře, že jim dotčená nemovitost patří, je s ustálenou soudní praxí v souladu. V souladu s ní je i závěr odvolacího soudu, dle něhož dobrá víra obou navrhovatelů nepřetrvala 10letou vydržecí dobu. Doručení žaloby o neplatnost kupní smlouvy je konkrétní okolností, jež objektivně znamená ztrátu dobré víry.

Rozhodnutí dovolacího soudu napadli navrhovatelé projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěrem, dle něhož rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním nemá povahu rozhodnutí zásadního právního významu. Domnívají se, že se dovolací soud ve svém rozhodnutí nezabýval otázkami, jež v dovolání vymezili jako otázky zásadního právního významu, a které judikatura dosud nevyřešila. Opomenutím soudu došlo k výše uvedenému porušení základních práv navrhovatelů.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 345 a násl.) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí, jež je po právní stránce zásadního významu. Za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce je přitom nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.

Ústavní soud zjistil, že dovolací soud se v řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní). Přezkoumal přitom zejména otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovateli, tj. dle ust. , když neshledal, že by v projednávané věci byla dána přípustnost podle ustanovení , ani podle Zabýval se všemi otázkami, jež navrhovatelé považovali za otázky zásadního právního významu. Své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí i řádně zdůvodnil.

Ústavní soud proto neshledal při posouzení ústavního rozměru projednávané věci důvod k pochybnostem o závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Nedomnívá se, že došlo k porušení ústavně garantovaných práv navrhovatelů vztahujícím se k pojmům spravedlivého řízení a soudní ochrany.

Pokud jde o tvrzené porušení vlastnického práva navrhovatelů, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295).

Vzhledem k výše specifikovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2001 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu