Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 129/01

Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K., zastoupené JUDr. J.H., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2000, sp. zn. a , spolu s návrhem na zrušení , o správě daní a poplatků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Z vyžádaných správních spisů FŘ, sp. zn. FŘ-2031/2/98 a FŘ-2034/2/98, se podává, že na základě provedené kontroly u stěžovatele F.ú. vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti účetní evidence za roky 1993 a 1994, stěžovatel byl několikrát vyzván k předložení dokladů a účetních písemností. Stěžovatel svou povinnost ve stanovené ani předložené lhůtě nesplnil, a proto přistoupil uvedený finanční úřad v souladu s ust. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků), k vyměření daně pomocí pomůcek. Dodatečným platebním výměrem č. RO 682/97 ze dne 30. září 1997 byla podle zákona o správě daní a poplatků stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob podle , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů), za rok (zdaňovací období) 1993 ve výši 20 087 550,- Kč a dodatečným platebním výměrem č. RO 683/97 ze dne 30. září 1997 vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1994 ve výši 8 954 400,- Kč. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel odvolání; odvolání proti prvně uvedenému platebnímu výměru bylo zamítnuto rozhodnutím FŘ ze dne 16. října 1998, sp. zn. FŘ-2031/2/98, proti druhému rozhodnutí téhož orgánu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. FŘ-2034/2/98. Městský soud v Praze, jako soud příslušný k přezkumu správních rozhodnutí podle části páté , zamítl svým rozsudkem ze dne 31. října 2000, sp. zn. , žalobu proti rozhodnutí FŘ (FŘ-2031/2/98). Rozhodnutím téhož soudu ze dne

31. října 1999, sp. zn. , byla zamítnuta žaloba žaloby proti rozhodnutí finančního ředitelství (FŘ-2034/2/98).

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze ( , ) a tvrdil, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d, y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a d. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu spatřoval stěžovatel v tom, že se správní soud ve svých rozhodnutích nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že prvoinstanční rozhodnutí správce daně - dodatečné platební výměry, jsou v rozporu s právními předpisy; správní soud dle názoru stěžovatele nevyužil ustanovení a nevyzval stěžovatelku, aby svůj žalobní důvod upřesnila, pokud se jevil soudu nepřezkoumatelný. Soud tedy v rozporu s ust. 245 odst. 1 neposoudil zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí - platebních výměrů nesplňujících podmínky stanovené zákona o správě daní a poplatků. Dále v těchto rozhodnutích není označen správce daně, který rozhodnutí vydal, neboť správce daně uvedený v dodatečném platebním výměru neměl v době vydání tohoto rozhodnutí místní působnost ke správě daní. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Finanční ředitelství mělo v souladu s § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků uložit finančnímu ředitelství, aby osvědčil neplatnost tohoto rozhodnutí a řízení o podaném odvolání v souladu s ust. tohoto zákona zastavil. Soud měl při své přezkumné činnosti příslušná ustanovení vykládat "v duchu y (jak je judikováno v nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod číslem 232/2000 Sb.) a měl přihlédnout k tomu, že stěžovatel brojil svým rozhodnutím proti paktu a FŘ porušilo ustanovení § 2 odst. 1 zákona tím, že vady řízení neodstranilo výše popsaným způsobem". Stěžovatel poukázal na to, že ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků (stanovení daně dle pomůcek) není přezkoumatelné soudem a navrhl jeho zrušení. Dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené rozsudky Městského soudu v Praze.

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti byly vyžádány správní spisy FŘ (FŘ- 034/2/98 a FŘ-2031/2/98).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžejním důvodem pro podání ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že dodatečné platební výměry jsou pakty z důvodu neuvedení hmotněprávního předpisu, podle kterého bylo rozhodováno, a rozhodování nepříslušného správce daně. Jak plyne z odůvodnění ústavní stížnosti (citace "I když stěžovatelka výslovně v žalobě neuvedla, že dodatečný platební výměr je neplatný, měl soudu podle mého názoru, když tuto skutečnost ze spisu zjistil, k tomuto přihlédnout z moci úřední") a z připojených spisů FŘ (FŘ-2034/2/98 a FŘ-2031/2/98), stěžovatel svá tvrzení, uvedená v ústavní stížnosti a poukazující, že dodatečné platební výměry byly paakty, uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. Z toho důvodu se jimi Ústavní soud nemohl nezabývat, neboť dle jeho ustálené judikatury (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 8., vydání1., č.95, Praha 1997) platí, že námitky, které mohly být uplatněny v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, jako nova se jimi obecný soud ani zabývat nemohl. K tvrzeným porušením ustanovení ( , , ), d, y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod správním soudem tedy dojít nemohlo.

Stěžovateli však nelze přisvědčit ani po stránce věcné. Dodatečné platební výměry (č. RO 682/97, č. RO 683/97) odkazují na hmotněprávní předpis - , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů [v záhlaví rozhodnutí příkladmo citace: "Dodatečný platební výměr č. RO 682/97 na daň z příjmů právnických osob podle , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za rok (zdaňovací období) 1993"], odhlédnuto od tohoto, že, jak konstatoval Ústavní soud již dříve (nález č.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 16., vydání 1., č. 181, Praha 1999; nález

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 16., vydání 1., č. 153, Praha 1999), příslušný správce daně ověří neplatnost vydaného rozhodnutí ve lhůtě tří let podle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Pro úplnost lze uvést, že předmětné dodatečné platební výměry jsou shodně vydány dne 30. 9. 1997, lhůta pro jejich osvědčení tedy nepochybně uplynula.

Ze spisu

sp. zn.

bylo zjištěno, že dodatečný platební výměr (FÚ/15319/930/95/Žu), jehož neplatnost přikázal Ústavní soud ověřit svým nálezem ze dne 15. prosince 1999 (

), postrádal uvedení hmotněprávního předpisu, podle kterého byla daň vyměřena. Stěžovatelův odkaz na tento nález byl tedy z důvodu odlišného skutkového stavu věci nepatřičný.

Obdobně nedůvodné je tvrzení stran porušení d - v duchu tohoto ustanovení měla být dle stěžovatele vykládána příslušná ustanovení (jak je judikováno v nálezu Ústavního soudu publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 232/2000 Sb.). Uvedený nález se skutkově vztahuje na odlišnou věc. Tvrzené porušení zmíněného ustanovení d nebylo in concreto odůvodněno, s tvrzením stran porušení "příslušných ustanovení občanského soudní řádu" se vypořádal Ústavní soud již výše.

Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze byl tedy shledán jako zjevně neopodstatněný, zjevná neopodstatněnost je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno, a z tohoto důvodu byl návrh odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat jeho návrhem na zrušení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustní (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. června 2001