Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 885/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. R., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Moskevská 24a, Havířov, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 18. 8. 2008 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti všem shora citovaným rozhodnutím obecných soudů s poukazem na porušení , a d.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1 a 2 písm. a), písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele bylo rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě dle § 256 tr. řádu zamítnuto. Dovolání Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jedinými usvědčujícími důkazy proti němu jsou výpovědi svědků, provedené v přípravném řízení. Svědci, a to konkrétně D. B. a J. K. využili svého práva odepřít výpověď, přičemž okresní soud přistoupil ve smyslu ustanovení § 211 odst. 4 tr. řádu ke čtení výpovědí z přípravného řízení. Svědek R. O. se k soudu nedostavil a okresní soud podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečetl jeho výpověď z přípravného řízení. Svědek R. U. v rámci hlavního líčení uvedl, že stěžovatele nezná, spletl se při výslechu na policii, neboť byl pod vlivem marihuany, poté byla přečtena jeho výpověď z přípravného řízení. Z protokolů o výpovědi svědka jednoznačně vyplývá, že výslechy byly provedeny dne 15. 4. 2008 jako neodkladný a neopakovatelný úkon z důvodu možnosti jejich ovlivnění. Dle § 164 odst. 1 tr. řádu jsou uvedeny podmínky, za kterých je možno v rámci přípravného řízení provádět výslechy svědků. Jedním z důvodů je provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. V protokolu o výslechu svědka je pouze vágně uveden tento důvod, avšak je zde absence jaké konkrétní skutečnosti ve vztahu k vyvíjenému nátlaku byly zjištěny. Vzhledem k zásadě ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení, a to za přesně zákonem definovaných podmínek, je nutné, aby policejní orgán tyto úkony prováděl jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, jak ukládá článek 2 odst. 2 d. Pokud policejní orgán v době provádění výslechů svědků nedisponoval žádnými konkrétními skutečnostmi nasvědčujícími, že na svědky bude vyvíjen nátlak v souvislosti s jejich výpovědí, měl postupovat způsobem uvedeným v , odst. 4 tr. řádu, tak jak mu to ukládá znění tr. řádu.

Dne 29. 4. 2008 podle tvrzení stěžovatele policejní orgán provedl výslechy dalších svědků a opět uvedl jako důvod pro neodkladnost nebo neopakovatelnost možné ovlivňování svědků i možnost déle trvajícího vyšetřování. Výslechy svědků byly provedeny v rozporu s kogentním ustanovením § 164 odstavce 1 trestního řádu a jejich použití v řízení před soudem je proto zcela vyloučeno. Nebylo tedy možno výslechy osob přečíst ani předestřít a okresní soud měl vycházet pouze z důkazů provedených v průběhu hlavního líčení.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté d, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Ústavní soud se zabýval konkrétními námitkami stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je vždy povinen posoudit nejdříve otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení sp.zn.

, http://www.nalus.cz).

Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, což řádně odůvodnil, nelze tomuto závěru vytýkat žádné pochybení, zejména ne pochybení ústavněprávní povahy. I přes důvod k odmítnutí dovolání se Nejvyšší soud v napadeném unesení námitkami stěžovatele fakticky zabýval a v odůvodnění usnesení vyložil, jakým způsobem se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Ústavní soud především považuje za potřebné uvést, že dle obsahu napadených rozhodnutí jakož i z vyjádření soudu dovolacího i odvolacího, námitku procesní nepoužitelnosti výslechů svědků v přípravném řízení (neodkladnost úkonu) před soudem stěžovatel v řízení před soudem prvního a druhého stupně, ani před soudem dovolacím nevznesl, tedy soudy se s ní ani nemohly vypořádat. Takový postup však přípustný není. jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady v řízení před orgánem veřejné moci mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů by se shora citovanou námitkou Ústavní soud nemohl vůbec zabývat, což odpovídá jeho ustálené judikatuře (srov. např.

,

). Nadto, jak vyplývá z vyjádření krajského soudu, úkony - výslechy svědků - byly provedeny až po zahájení trestního stíhání dne 14. 4. 2008, nejednalo se tudíž o neodkladné úkony ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu.

Na základě shora uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík

předseda senátu