Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 578/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Policie ČR o sdělení obvinění ze dne 7. 12. 1999, č. j. MVBM 1271/10-99, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. , a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel podal dne 27. 9. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 29. 9. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti shora označenému sdělení obvinění a usnesením, na základě kterých byl stěžovatel ponechán ve vazbě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru byl dne 7. 12. 2000 bez zákonného důvodu vyslýchán policisty, a tím i zbaven osobní svobody. Policie ČR svým jednáním porušila jeho základní právo zakotvené v a v , 2 a 3 d (dále jen " "), tj. nedotknutelnost soukromí, právo na nezacházení ponižujícím způsobem a práva používat jen zákonných prostředků ze strany orgánů státní moci. Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně pak porušily právo stěžovatele na soudní ochranu, když svými usneseními nestranně nadržují policejním orgánům. Všechna napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele neslučitelná i se zásadami demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám občana podle y ČR.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníků a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 2000 navrhl odmítnutí podané stížnosti, neboť napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele.

Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém sdělení ze dne 26. 10. 2000 uvedl, že nemá v současné době spis k dispozici.

Policie ČR, Městský úřad vyšetřování v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2000 uvedla, že stížnost stěžovatele považuje za účelovou, když tento úřad v celé věci postupoval v souladu s trestním řádem.

Městské státní zastupitelství v Brně, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 30. 10. 2000 uvedlo, že se ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi postupem Policie ČR a právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.

Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které obecné soudy přijaly. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Princip zákazu libovůle v rozhodování má nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jeho porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici lze uzavřít, že uvedený princip v dosavadním průběhu trestního řízení porušen nebyl.

Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody k ponechání ve vazbě. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Ústavní soud, s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti, nepožadoval již po stěžovateli odstranění vad plné moci, které spočívaly ve vadné substituční doložce a v udělení zmocnění pouze na podání ústavní stížnosti ( a 2 , o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. 5. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu