Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2398/2016

-108

USNESENÍ

města Sokolov,

R. H.,

S. o zaplacení částky 70.624,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2016, č. j. -90, takto:

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se návrhem na vydání platebního rozkazu podaného u Okresního soudu v Sokolově dne 5. 8. 2014 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 70.624,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně ze specifikovaných částek, kterou mu žalovaný dluží za užívání bytové jednotky č. v domě č. p. v ulici v S. (dále jen „bytová jednotka“) „za listopad 2011 až březen 2013 a za září a říjen 2013, včetně vyúčtování služeb za rok 2012“. Návrh odůvodnil tím, že žalovanému na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 11. 1981 vzniklo právo osobního užívání označeného bytu, které se přeměnilo na právo nájmu, že žalobce jako vlastník bytové jednotky uzavřel se žalovaným dne 6. 10. 2004 kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k jednotce, čímž došlo k zániku práva nájmu splynutím podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Protože však žalovaný nehradil splátky kupní ceny podle kupní smlouvy, využil žalobce sjednaného oprávnění od kupní smlouvy odstoupit podle obč. zák., což učinil dopisem doručeným žalovanému dne 16. 4. 2012; tím byla s účinky ex tunc kupní smlouva zrušena, „došlo i k zániku důsledků splynutí dle obč. zák. a na nájemní smlouvu je třeba hledět, jako by nikdy nezanikla“.

Vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně vydaný platební rozkaz ze dne 28. 11. 2014, č. j. -25, jímž návrhu žalobce bylo vyhověno, nebyl doručen žalovanému, soud jej usnesením ze dne 3. 2. 2015, č. j. -34, zrušil.

V podání doručeném soudu prvního stupně dne 30. 4. 2015 žalobce uvedl, že pokud by soud zaujal jiný právní názor, než že došlo k obnovení nájemního vztahu mezi účastníky k bytové jednotce, požaduje zaplacení stejné částky jako bezdůvodné obohacení za užívání této jednotky bez právního důvodu.

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. -64, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. -90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako nájemce bytové jednotky uzavřel s žalobcem jako jejím vlastníkem dne 6. 10. 2004 kupní smlouvu, na jejímž základě k ní žalovaný nabyl vlastnické právo, že dne 11. 4. 2012 žalobce v souladu se smluvními podmínkami od této kupní smlouvy odstoupil, neboť žalovaný ve sjednané lhůtě nezaplatil tři splátky kupní ceny (celkem uhradil 93.053,- Kč), že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 11. 2012, č. j. -12, bylo určeno, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je žalobce, a dalším pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 6. 2014, č. j. -17, byla žalovanému uložena povinnost předmětnou bytovou jednotku vyklidit a vyklizenou ji předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku, „když nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 24. 10. 2013 do 23. 1. 2014“, a že dne 4. 2. 2013 sdělil žalobce žalovanému, že „obdrženou část kupní ceny ve výši 93.053,- Kč poníží o zaplacenou daň z převodu nemovitostí ve výši 2.889,- Kč a o zaplacené úroky ve výši 11.089,- Kč, že zbývající část ve výši 79.075,- Kč započítá na úhradu nájemného a na poplatky za služby spojené s nájmem, které by byl povinen hradit jako nájemce uvedené bytové jednotky, a že zbytek kupní ceny nebude stačit na vyrovnání, a proto žalobce sdělí žalovanému výši dluhu, kterou bude muset uhradit“. Z evidenčního listu vlastníka bylo zjištěno, že poplatky za užívání od ledna 2011 byly stanoveny ve výši 2.059,- Kč měsíčně, a dále z přehledu předpisů a plateb ze dne 7. 2. 2014 vyplývá, že v měsících listopad 2011 až březen 2013 a v září a v říjnu 2013 nebyla na úhradu poplatků uhrazena žádná platba, byly vyúčtovány služby za rok 2012 ve výši 7.707,- Kč, takže nedoplatek činí 70.624,- Kč. Z přehledů předpisů a plateb ze dne 30. 1. 2014 však vyplývá, že v období, které je předmětem žaloby, bylo na úhradu plateb uhrazeno 2.059,- Kč či 3.478,- Kč nebo také nebyla uhrazena žádná platba. Z přehledu plateb ze dne 5. 6. 2015 pak vyplývá, že k únoru 2013 není evidován žádný dluh.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že uzavřením kupní smlouvy mezi účastníky, jejímž předmětem byla bytová jednotka, zaniklo žalovanému k této jednotce právo nájmu, neboť ve smyslu § 584 obč. zák. došlo ke splynutí osoby jejího nájemce a vlastníka, a že „následně odstoupením od kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2012 se žalobce stal opět vlastníkem předmětné bytové jednotky, aniž by se ovšem žalovaný opět stal nájemcem této bytové jednotky“. Tento závěr odvolací soud odůvodnil odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. , podle nějž „i v nájemních vztazích se uplatní obecný důvod zániku závazku splynutím podle , že právo nájmu zanikne, nabude-li nájemce vlastnictví k domu, v němž byt je, a že zánikem tohoto vlastnictví k domu se právo nájmu bytu neobnoví“. Pro danou věc to znamená, že žalovaný poté, kdy žalobce dne 16. 4. 2012 (nesprávně uvedeno dne 11. 4. 2014) od kupní smlouvy platně odstoupil, se nestal nájemcem bytu, a „pokud jej fakticky užíval, pak se na úkor žalobce bezdůvodně obohacoval, neboť již neměl způsobilý právní důvod k užívání bytu“. Žalobce však, ač byl o právní kvalifikaci věci soudem prvního stupně poučen, pro absenci potřebných tvrzení a důkazů neprokázal, v jakém rozsahu bezdůvodné obohacení žalovanému vzniklo, ani jak část zaplacené kupní ceny a proti jakým pohledávkám tuto část kupní ceny kompenzoval. Požadoval úhradu za bezdůvodné obohacení, spočívající v užívání bytu, jejíž výše by se měla rovnat tržnímu nájemnému v daném místě a čase, což však nedoložil. Správný je podle odvolacího soudu i závěr soudu prvního stupně, že žalobce požadoval úhradu za zálohy na služby spojené s užíváním bytu, ovšem nebyl-li žalovaný nájemcem bytu, nemohlo být jeho povinností platit tyto zálohy, ale až případné nedoplatky zjištěné na základě řádného vyúčtování těchto plateb, na nichž žalovaný užíváním bytu participoval. Na danou věc pak nebylo možno aplikovat ani

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda v případě odstoupení od kupní smlouvy, která je důvodem zániku práva nájmu splynutím, dochází k obnovení původního nájemního vztahu či nikoliv“; pokud tato otázka již byla dovolacím soudem řešena, pak by měla být vyřešena jinak. Dovolatel uplatnil dovolací soud nesprávného právního posouzení věci, jehož naplnění shledává v tom, že odvolací soud chybně posoudil účinky odstoupení od kupní smlouvy, a to jinak, než u jiných druhů smluv. Namítá, že odstoupením od kupní smlouvy podle § 48 odst. 1 obč. zák. byla tato smlouva zrušena od počátku, a došlo tak k obnovení stavu, který existoval před uzavřením kupní smlouvy, tj. „existence nájemního vztahu na základě nájemní smlouvy uzavřené před uzavřením kupní smlouvy“. Je-li soudy argumentováno rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž byl vyjádřen názor, podle kterého „zánikem tohoto vlastnictví k domu se právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu) neobnoví“, pak „není zřejmé, co se rozumí zánikem vlastnictví, a nelze vyloučit, že je tím míněn zánik nikoliv odstoupením od počátku, ale zánik až ke dni právního jednání, které zánik způsobilo“. Stejně tak je argumentováno i v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , nicméně jde o případ, kdy došlo k zániku vlastnického práva jinak než odstoupeném od počátku podle § 48 obč. zák. Dovolatel uzavírá, že „institut odstoupení od smlouvy“ podle § 48 odst. 2 obč. zák. „nebyl v posuzovaném případě (v souladu se zněním zákona) soudy vykládán, což mělo přímý vliv na další nesprávné posuzování nároku, který byl předmětem řízení (a dokazování, které s nárokem souviselo)“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil „a věc vrátil k dalšímu řízení“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „ “), neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 1. 2016 (srov. část první, čl. II, bod 2. ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

V projednávané věci je dovolacímu přezkumu předložena k řešení právní otázka hmotného práva, „zda v případě odstoupení od kupní smlouvy, která je důvodem zániku práva nájmu splynutím, dochází k obnovení původního nájemního vztahu či nikoliv“.

Právní posouzení věci v rozsahu vymezeném dovoláním žalobce se podle věta první , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, neboť pro posouzení účinků právních úkonů (jednání) je rozhodný okamžik, kdy k nim došlo. Kupní smlouva se sjednaným oprávněním od ní odstoupit byla uzavřena dne 6. 10. 2004 a účinky odstoupení nastaly doručením dopisu obsahujícího tento úkon žalobce doručeným žalovanému dne 16. 4. 2012.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. , odkázal na dřívější soudní praxi, která dovodila, že „i v nájemních vztazích se uplatní obecný důvod zániku závazku splynutím podle § 584 obč. zák.“. Poukázal na to, že již v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 67/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i pod č. 44 v příloze sešitu č. 12 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a dále pod č. 53 v publikaci „Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu“ sestavené V. K. a vydané nakladatelstvím ASPI Publishing, s. r. o., Praha, 2003, byl přijat právní názor, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) zanikne, nabude-li uživatel bytu (nyní nájemce) vlastnictví k domu, v němž byt je. Zánikem tohoto vlastnictví k domu se právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) neobnoví. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 54 v již citovaném „Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu“ (ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. ), a v usnesení ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. , a vyšel z něj i v rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že stala-li se osoba, jíž svědčilo právo osobního užívání bytu ve smyslu a násl. obč. zák., ve znění před novelou provedenou , vlastníkem, resp. spoluvlastníkem, nemovitosti, v níž se byt nacházel, mělo to za následek zánik jejího práva osobního užívání bytu, neboť je pojmově vyloučeno, aby vlastník užíval byt v domě ve svém vlastnictví z jiného právního důvodu než z titulu vlastnického práva k domu, v němž se byt nachází; je tedy pojmově vyloučeno, aby byl současně zavázaným i oprávněným z užívacího vztahu“. Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. , dovolací soud zopakoval i v rozsudku ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. , na nějž dovolatel poukázal.

Má-li dovolatel za to, že judikaturu dovolacího soudu nelze do poměrů projednávané věci promítnout, neboť z rozhodnutí dovolacího soudu není zřejmé, zda v jím posuzované věci nedošlo k zániku vlastnictví na základě jiného právního jednání, jež nemělo účinky ex tunc, pak se sluší uvést, že ani různé účinky právního titulu, na jehož základě mohlo vlastnické právo dřívějšího nájemce zaniknout, nezpůsobuje nepoužitelnost právních závěrů, k nimž dospěl dovolací soud v rozsudku ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. . Žalobce ve své argumentaci pomíjí, že odstoupení od smlouvy se dotýká pouze těch práv a povinností, které v okamžiku odstoupení existují. Splynutí oprávnění vlastníka a nájemce bytu v jedné osobě (v projednávané věci žalovaného) ve smyslu § 584 obč. zák. znamená zánik práv nájemce, neboť napříště jsou tato oprávnění vykonávána v rámci výkonu vlastnického práva. Obnovení předešlého stavu, jež je projevem účinků odstoupení od (kupní) smlouvy ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. se tak týká obnovení existujícího vlastnického práva žalobce a práva žalovaného na vrácení zaplacené kupní ceny, popřípadě její části, pokud závazek žalobce k jejímu vrácení nezanikl, jak je tvrzeno v projednávané věci, jiným způsobem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem vymezená otázka hmotného práva byla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena, odvolací soud se od přijatého judikatorního řešení neodchýlil a dovolací soud neshledává důvod dovolacím soudem dříve vyřešenou právní otázku posoudit jinak.

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu