Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 237/01

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P.K., zastoupené Mgr. I.N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001, sp. zn.

, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. prosince 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001 ( ) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. prosince 2000 ( ), jimiž byla odsouzena pro trestný čin krádeže [ tr. zák.].

V ústavní stížnosti stěžovatelka v rozhodnutích obecných soudů spatřovala porušení základních práv a svobod vyplývajících zejména z d a a a y ČR. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že "žádná ze skutečností, které jsou obsahem spisu, a které byly zjištěny v rámci provedeného dokazování, nesvědčí o účasti stěžovatelky na trestném činu, pro který byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 odsouzena". Na podporu svých tvrzení stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu (

,

,

,

,

,

) a současně polemizovala s hodnocením důkazů provedených obecným soudem I. stupně (výpovědí svědka M.Š. a obžalovaného J.G.).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve věci posuzované ústavní stížnosti nebylo zjištěno, že by právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 10 a rovněž Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními těchto soudů, jak se domnívá stěžovatelka. Obdobně nedůvodné je i její tvrzení, že v rámci provedeného dokazování nebyla zjištěna žádná okolnost svědčící o účasti stěžovatelky na trestném činu. Z odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ( ) totiž vyplývá, že stěžovatelka je usvědčována výpověďmi svědka M.Š. a obžalovaného J.G. Hodnocení těchto výpovědí je obsaženo v rozsudku a na jeho základě pak rozhodl obecný soud o vině stěžovatelky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2

odst. 6 tr. ř.). Jak bylo uvedeno dříve, Ústavnímu soudu nepřísluší, s ohledem na y ČR, generelně zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Obsah práva na fair proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu není, vzhledem k odlišné podstatě těchto případů, namístě. K porušení d a y ČR tedy nedošlo.

Vývody ústavní stížnosti stran porušení y ČR nebyly shledány důvodnými; uvedené ustanovení y ČR na věc nedopadá. Čl. 1 y ČR je především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté d.

Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl proto, ze shora vyložených důvodů, posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. května 2001