Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 268/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky M. L., zastoupené JUDr. V. D., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 1997, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 6. 1996, sp. zn. , o povinnosti uzavřít smlouvu na vydání nemovitosti,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Návrhem, který obdržel Ústavní soud dne 1. 6. 1999, se navrhovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. , jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 1997, sp. zn. . Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 6. 1996, sp. zn. , kterým byla zamítnuta žaloba, aby J. H., nyní vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, byl uznán povinným uzavřít smlouvu na vydání nemovitosti. Navrhovatelka uvedla, že se cítí označenými rozhodnutími dotčena na svém právu domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu ( d, dále jen "Listina"). Toto porušení základního práva spočívá v odmítnutí restitučního nároku na vydání nemovitostí.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [ a odst. 2, , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z připojeného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 1997, sp. zn. , byl navrhovatelce doručen 28. 4. 1997. Tento soud rozhodl o odvolání navrhovatelky, jež je posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Porovnáním dat podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě (24. 5. 1999) a doručení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. (28. 4. 1997), bylo zjištěno, že návrh byl podán po lhůtě stanovené v ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti nelze odvozovat od data doručení usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. , tedy ode dne 12. 4. 1999, neboť dovolání nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva, pokud ho zákon nepřipouští. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti má deklaratorní povahu.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H. Beck, sv. 6, usnesení č. 30,

sp. zn.

). V daném případě dovolání přípustné nebylo, a stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto podána po lhůtě stanovené zákonem.

Pokud jde o další část ústavní stížnosti, ve které navrhovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např.

,

) plyne, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatelky, aby její návrh byl stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, je přitom nutno považovat zejména za rozhodnutí, které se odchylují od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ, a navrhovatel jím nedisponuje.

Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou, tj. dle ustanovení a odst. 2 (dále jen " "), a neshledal ani vady řízení podle , k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.

Ústavní soud tak neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybnil závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

Ústavní soud, vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem, ústavní stížnost dle ustanovení a odst. 2 písm. a) , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2001 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu