Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 538/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A., a. s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 2. 11. 1999 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. . Stěžovatelka ke krajskému soudu podala žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterou navrhovala přezkoumání zákonnosti tohoto rozhodnutí podle ustanovení a násl. . Protože nezaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, krajský soud ji k tomu vyzval a stanovil jí lhůtu 8 dnů. Tato výzva byla právnímu zástupci stěžovatelky doručena dne 7. 8. 1998, ve stanovené lhůtě však stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila. Krajský soud v Hradci Králové proto usnesením ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. , řízení zastavil.

Stěžovatelka uvedla, že s ohledem na ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), podle něhož zaplacení soudního poplatku do konce odvolací lhůty proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je považováno za včasnou úhradu, pokládala uhrazení soudního poplatku dne 1. 9. 1998 za včasnou úhradu. V usnesení o zastavení řízení však byla stěžovatelka poučena, že proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Stěžovatelka se s ohledem na zmiňované ustanovení zákona o soudních poplatcích domnívala, že toto poučení je nesprávné a odvolání podala.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. , řízení o odvolání zastavil. V odůvodnění uvedl, že správní soudnictví podle části páté je řízením jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno ustanovením . Soudy ve správním soudnictví přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů a nejsou tedy ani soudy prvního stupně, ani soudy odvolacími. Není určující, zda rozhodnutí vydané soudem podle části páté je rozhodnutím ve věci samé, či rozhodnutím jiným. Proto skutečnost, že k zastavení řízení došlo nikoli podle procesních ustanovení , ale podle zákona o soudních poplatcích, nemůže způsobit, že by opravný prostředek byl připuštěn. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc, spadající do správního soudnictví a pro její další projednání chybí jedna ze základních podmínek řízení, a to funkční příslušnost soudu, který by věc v řízení o opravném prostředku v instanční posloupnosti projednal.

Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka vychází ze zákona o soudních poplatcích, podle kterého je prý nutno proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku připustit odvolání. Soud podle ní pochybil, když zastavil řízení a současně vyloučil možnost odvolání a poté, co stěžovatelka odvolání přesto podala, rozhodl o něm sám, aniž věc postoupil odvolacímu soudu.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení a zaslání příslušného spisového materiálu. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření, podepsaném předsedou senátu JUDr. K. K., uvedl, že podle jeho názoru svými rozhodnutími žádná základní práva stěžovatelky neporušil. Protože stěžovatelka neuhradila soudní poplatek, splatný s podáním žaloby, vyzval ji soud k jeho zaplacení v náhradní lhůtě a zároveň ji poučil, že pokud poplatek v této lhůtě nezaplatí, řízení bude zastaveno. Stěžovatelka tak neučinila a soud proto řízení zastavil, přičemž ji poučil, že proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Soud dále zopakoval svoji argumentaci, obsaženou v napadených rozhodnutích a uzavřel, že je přesvědčen, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy,u ČR id.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že obsahově téměř stejnou ústavní stížností stěžovatelky, která směřovala pouze proti jiným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové se již zabýval v řízení, vedeném pod

sp. zn.

. Jelikož Ústavní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno se od závěrů v citovaném rozhodnutí odchylovat, postačí, když zopakuje, že správní soudnictví v České republice je vybudováno na principu jednoinstančního řízení, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno, přičemž uvedené platí jak pro rozhodnutí meritorní, tak pro rozhodnutí procesní povahy. V tomto smyslu představuje úprava správního soudnictví lex specialis také vůči regulaci poplatkové povinnosti. Ústavní soud zde akceptuje postup, využívající logickou metodu výkladu "a maiore ad minus", vedoucí k závěru, že pokud není odvolání ve správním soudnictví přípustné ve věci samé, není přípustné ani při rozhodnutí o zastavení řízení podle zákona o soudních poplatcích.

K porušení d by došlo, pokud by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, resp. pokud by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo by zůstal v řízení nečinný. K takové situaci však ve zkoumaném případě nedošlo. V dané souvislosti není od věci připomenout zásadu "každý nechť si střeží svá práva", v souladu se kterou stěžovatelka důsledně nepostupovala, když na výzvu soudu nereagovala a ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila. Sama si tak přivodila nepříznivé následky, spojené s porušením uvedené povinnosti.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 19. dubna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu