Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 542/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J., zastoupené advokátem JUDr. F.V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 1998, č.j. - 19, rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 3. 3. 1998, č.j. 41/3446/1998, a rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 10. 6. 1998, č.j. 41/45151/98, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle písm. d) y ČR, ve které brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 1998, č.j. - 19, rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 3. 3. 1998, č.j. 41/3446/1998, a rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 10. 6. 1998, č.j. 41/45151/98. Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby vyslovil, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva dle a a odst. 4 d (dále jen " ") a zároveň navrhuje Ústavnímu soudu, aby uvedená rozhodnutí zrušil. Stěžovatel nejprve nesouhlasí s právním názorem Vrchního soudu v Praze, že v rámci správního soudnictví žalobou napadeného přípisu (míněno rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 10. 6. 1998, č.j. 41/45151/98) nebylo rozhodováno o právu stěžovatele, přesněji, že jím nemohl být stěžovatel zkrácen na svých právech, tedy že není tím rozhodnutím, které má na mysli a 247 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podstatnou část ústavní stížnosti však vyplňuje podrobný popis privatizace státního podniku P., a následného sporu o to, jestli byly součástí privatizovaného majetku také pozemky parc. č. 1575, 1573/1, 1573/2 a 1573/3, obec a katastrální území Č., a jestli tyto pozemky jsou ve vlastnictví stěžovatele na základě provedené privatizace. Podle stěžovatele byl 14. 4. 1992 schválen privatizační projekt státního podniku P. a ke dni 1. 5. 1992 byl zprivatizovaný majetek vložen do akciové společnosti J. K tomuto dni přešlo také vlastnické právo k věcem zprivatizovaného majetku a mimo jiné i k uvedeným pozemkům. Podle stěžovatele pak mělo následným postupem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Ministerstva financí a Katastrálního úřadu v Č., dojít k vyčlenění těchto pozemků z již schváleného privatizačního projektu s tím, že nadále zůstávají v majetku státu s právem hospodaření národního podniku B. Tato změna byla podle stěžovatele provedena již po převodu privatizovaného majetku na FNM a tedy po době kogentně stanovené v , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Tímto postupem tak podle stěžovatele došlo k vyvlastnění a zestátnění majetku stěžovatele v rozporu se Stěžovatel také konstatuje, že rozhodnutí o privatizaci je i ve vztahu k předmětným pozemkům dnem 1. 5. 1992 nezrušitelné, nezměnitelné a představuje legální nabývací titul stěžovatele.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ odst. l písm. a), , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Za MF ČR se k ústavní stížnosti vyjádřila JUDr. B.P., která se plně ztotožňuje s odůvodněním stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na které také odkazuje. Zároveň také plně odkazuje na podrobné vyjádření, které předložili Vrchnímu soudu v Praze v rámci soudního řízení, kde je uveden závěr, že předmětné pozemky nepřešly na FNM, nemohly být proto předmětem vkladu do akciové společnosti J. a zůstávají nadále ve vlastnictví státu. Podle Ministerstva financí ČR jsou tak námitky stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv neopodstatněné.

Za VS se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. M.S., která potvrzuje postup Vrchního soudu v Praze a v podstatě zmiňuje skutečnosti již jednou uvedené v odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatele o pochybení Vrchního soudu v Praze v tom, že nepřihlédl ke stěžovatelem tvrzené nicotnosti předcházejících rozhodnutí o privatizaci navíc uvádí, že "je třeba zdůraznit (odhlédneme-li od marného uplynutí lhůt pro podání žalob proti předcházejícím rozhodnutím žalovaného (Ministerstva financí ČR) uvedené v ustanovení b odst. 1 ), že závěr soudu o nicotnosti rozhodnutí o privatizaci, by mohl být učiněn teprve poté, co by toto rozhodnutí bylo podrobeno soudnímu přezkumu. Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí o privatizaci však podle ustanovení , soudnímu přezkumu nepodléhají, proto soud nemohl učinit případný závěr o nicotnosti takového (takových) rozhodnutí. Nutno opětovně zdůraznit, že předmětem žaloby v dané věci nebylo rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu, ale pouhý informativní přípis žalovaného, soud si proto nepotřeboval (a ani nemohl - viz výše) činit závěr ohledně případné nicotnosti předcházejících pravomocných rozhodnutí. Navíc je třeba zdůraznit, že soud může podle ustanovení , pouze zrušit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to jen v souvislosti se zrušením druhostupňového rozhodnutí, k tomu v předmětné věci však nedošlo. Zákonodárce tedy, jak se zřejmě mylně domnívá

stěžovatel, neumožnil soudu podrobit soudnímu přezkumu všechna pravomocná rozhodnutí, která předcházela vydání žalobou napadeného rozhodnutí (s výjimkou tzv. podkladových rozhodnutí, které přezkoumává podle ustanovení ), neboť by tím nepřípustným způsobem zvýhodňoval žalobce, kterému u předcházejících rozhodnutí marně uplynula lhůta k podání žaloby a tímto způsobem by měl možnost se soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí domoci dodatečně". Předsedkyně senátu navrhuje na závěr zamítnutí ústavní stížnosti.

Z předložených listin a ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatel - žalobce, žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 6. 8. 1998, v zákonné lhůtě napadá písemnost vedlejšího účastníka Ministerstva financí ČR - žalovaného, kterou označuje jako "rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 1998, č.j. 41/45151/98", s tím, že tímto rozhodnutím, které mu bylo doručeno dne 11. 6. 1998 vedlejší účastník odmítl přezkoumat rozhodnutí vydané v prvním stupni dne 3. 3. 1998, č.j. 41/3446/1998, kterým Ministerstvo financí ČR zrušilo svůj souhlas s postupem FNM, který byl vydán pod č.j. 41/56460/97 ze dne 27. 8. 1997 k žádosti FNM ze dne 21. 2. 1997, č.j. 720/146/97/Pa/Ša, o revokaci schváleného privatizačního projektu subjektu P., vedeného v evidenci Ministerstva financí ČR. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 3. 3. 1998 podal stěžovatel v zákonné lhůtě rozklad, k jehož vyřízení je kompetentní pouze ministr, o tomto rozkladu však nebylo rozhodnuto žádným ze způsobů uvedených ve , pouze dne 11. 6. 1998 zástupce stěžovatele obdržel odmítavé stanovisko ve formě dopisu zaslané ředitelem Ing. V.N. s tím, že podle , se na rozhodování o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a tato rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem. Stěžovatel proto napadl toto "rozhodnutí" žalobou v celém rozsahu, když se domníval, že mu rozhodnutí ve druhém stupni bylo bezdůvodně odmítnuto, čímž bylo zasaženo do jeho práv. O žalobě stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 1998, č.j. -19, tak, že řízení zastavil, protože zde chybí rozhodnutí správního orgánu, které by mohlo být přezkoumáváno ve správním soudnictví, a jde tedy o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a soud tedy řízení podle ustanovení zastavil. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že žalobou napadené "rozhodnutí je pouhou informací stěžovateli - žalobci, ohledně aplikace obecných ustanovení o správním řízení při rozhodování o privatizaci a o nemožnosti soudního přezkumu rozhodnutí o privatizaci. Přípisem, který byl předmětem žaloby, tak podle soudu nebylo rozhodováno o právu stěžovatele, resp., nebyl jím na svém právu zkrácen. Uvedený přípis Ministerstva financí ČR není tedy oním rozhodnutím, které má na mysli a a nemůže být proto ke správní žalobě podroben soudní kognici.

Podle y ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod podle y. Ústavní soud dospěl v posuzovaném případě k názoru, že stěžovatel nemohl být v žádném případě zkrácen na svém právu domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy, neboť jeho žaloba byla soudem přijata a řádně přezkoumána, a to zcela v souladu s požadavky na ústavně zaručenou ochranu základních lidských práv a svobod. Obecný soud

zcela oprávněně po přijetí žaloby posoudil procesní podmínky, za nichž lze jednat a dospěl k závěru, že žalobou napadeným "rozhodnutím" nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele, a proto zde není rozhodnutí, které by bylo podle ustanovení a přezkoumatelné. Za odepření spravedlnosti nelze považovat postup, když soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci , in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, vydání 1., Praha, C. H. B., 1993/1994).

Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelem namítaným zásahem do jeho vlastnického práva ve smyslu y. Zde je především nutné vyjít ze samotného tvrzení stěžovatele, že jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům vzniklo před 1. 1. 1993, tedy před účinností , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a zápis v katastru nemovitostí tak má pouze evidenční charakter, bez ochrany důvěry v zápis v katastru. Jestliže tedy stěžovatel není nyní veden jako vlastník předmětných nemovitostí a tvrdí, že je nepřípustným způsobem zasahováno do jeho dříve konstituovaného vlastnického práva, je především na něm, aby se domáhal jeho ochrany zákonem přípustnými prostředky, obsaženými v právním řádu České republiky. Ústavní soud zde také zejména zdůrazňuje svoji ustálenou judikaturu, podle které se nelze před Ústavním soudem podle čl 11 y dovolávat ochrany vlastnického práva, které má býti teprve prokázáno anebo konstituováno.

Stěžovatel také zaslal dne 6. 11. 2000 Ústavnímu soudu kopii usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2000, č.j. -129, a to bez učinění dalších návrhů v této věci. Tímto usnesením Nejvyšší soud rozhodl v právní věci stěžovatele - žalobce proti žalovanému B., o určení vlastnictví k předmětným pozemkům uvedeným výše, o vyklizení nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského osudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 1999, č.j. -109, kterým tento soud jako soud odvolací rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, že žalobce - stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků uvedených výše a dále zamítl žalobu o vyklizení a žalobu o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Ze stěžovatelem předloženého usnesení Nejvyššího soudu tedy bylo zjištěno, že stěžovatel se domáhal žalobou na určení vlastnictví ochrany svého vlastnického práva, avšak v probíhajícím řízení před Ústavním soudem rozhodnutí ve věci projednané a rozhodnuté Nejvyšším soudem nenapadl, a protože Ústavní soud je důsledně vázán petitem návrhu, nemohl se uvedenými rozhodnutím ani zabývat.

Ústavní soud také pouze pro doplnění konstatuje, že stěžovatel se u Ústavního soudu ochrany svých práv k předmětným pozemkům domáhal již ve věci vedené pod

sp. zn.

, kdy jeho stížnost byla odmítnuta z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Ústavní soud nemá důvodu se odchýlit od tam zjištěných skutečností a učiněných právních závěrů, neboť stěžovatel v této věci neuvedl a neprokázal nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu názoru Ústavního soudu.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s , odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 3. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu