Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 59/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelky Městské části Praha 8, Zenklova 1/35, Praha 8, zastoupené JUDr. Z. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne 29. 1. 2001.

Svým podáním se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2000, sp. zn. , kterým tento soud potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. , kterým bylo uloženo stěžovatelce zaplatit žalobci částku Kč 585 416,-- se 17% úrokem ode dne 25. 1. 1995 do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení.

Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, které se opírá o ustanovení ("dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle d, v němž je zakotveno, že při úsilí o ochranu práva je každému zaručeno domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, a to stanoveným postupem, a y ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který ve smyslu ustanovení ("nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ...., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam") odmítl její dovolání pro nepřípustnost, když dovodil, že napadené rozhodnutí nelze mít po právní stránce za zásadně významné, stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ČR pochybil a měl dovolání připustit, neboť se skutečně jednalo o věc zásadního právního významu a odmítavým rozhodnutím došlo k odepření spravedlnosti, a tím i k porušení ústavnosti, jak shora naznačeno.

Stěžovatelka dále tvrdí, že v důsledku nepřipuštění dovolání jí byla odňata možnost posouzení vad předcházejícího řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud nejprve k podanému návrhu ústavní stížnosti opětovně konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, že neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Nejvyšší soud ČR neshledal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze po právní stránce za zásadně významné a z tohoto důvodu nepřipustil dovolání.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dovoláním napadené posouzení otázky závaznosti jednání zmocněnce pro zmocnitele při tzv. absolutním zmocnění posoudil tak, že v daném případě nejde o otázku, jejíž řešení by co do obecného dopadu na případy obdobné povahy mělo po právní

stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neposoudil tuto právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je nutno mít na paměti, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a proto jeho použití pro jeho mimořádnost zákon připouští jen ve výslovně uvedených případech.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování o podaném dovolání postupoval v souladu s předmětem a účelem a nelze akceptovat stěžovatelkou namítané porušení d a y ČR, když stěžovatelce soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta. Je věcí dovolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k závěru, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu a bude se zabývat meritem věci, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za zásadně významné po právní stránce a dovolání odmítne.

Vzhledem ke shora uvedenému, kdy Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu