Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 72/01

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek E.H. a E.D., obou zastoupených JUDr. V.U., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

, , odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v předložené plné moci ( zákona), napadly stěžovatelky v záhlaví označený rozsudek obecného soudu a tvrdily, že jím byl porušen v návaznosti na y, který soudům ukládá, aby stanoveným způsobem, tedy v souladu s , poskytovaly ochranu právům ( a d). Podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že ač byl M.D. (otec stěžovatelek) dne 2. 3. 1948 prohlášen za mrtvého, dědictví bylo projednáno až v lednu 1951, a z tohoto důvodu nemohl být mrtvému doručen konfiskační dekret. Skutečnost, že jeho jmění bylo zkonfiskováno, nemá tedy oporu v zákoně, když konfiskační dekret byl vydán dne

30. 11. 1949. S ohledem na výše uvedené stěžovatelky tvrdí, že splňují podmínky uvedené v zákoně o půdě, a to v tom směru, že na stát přešel majetek jejich a nikoliv majetek M.D. Stěžovatelky navrhují zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnosti vytýkají stěžovatelky krajskému soudu, jako soudu příslušnému k rozhodování o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, nesprávné právní závěry týkající se naplnění podmínek , jimiž se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a tedy nesprávné aplikace označeného zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžejním argumentem pro její podání je námitka, že na stát nepřešel majetek M.D. (otce stěžovatelek), nýbrž majetek stěžovatelek, který však nebyl v rozporu se zákonem projednán v dědickém řízení. V opravném prostředku podaném ke krajskému soudu proti rozhodnutí pozemkového úřadu však stěžovatelky výslovně konstatují, že dle tehdy platného dědického práva bylo možno konfiskovat majetek jejich otce a že tuto skutečnost akceptují. Svůj nárok v opravném prostředku pak opírají o tvrzení, že dle jejich názoru jejich otec nepozbyl československého státního občanství a splňuje tedy všechny podmínky zákona o půdě. Krajský soud v Ostravě potvrdil v přezkumném řízení rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 9. 1999, čj. OPÚ/1144/92-VZ, kterým bylo určeno, že stěžovatelky nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Své rozhodnutí odůvodnil tento soud tím, že podle smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce pozbyl M.D. československého státního občanství.

Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelky ve věci před Ústavním soudem přenášejí těžiště z působnosti naplnění podmínek , jimiž se na základě jejich tvrzení zabýval jak pozemkový úřad, tak i obecný soud, do roviny práva dědického. V této souvislosti je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ústavní soud se tedy mohl zabývat pouze otázkou, zda se obecný soud

v napadeném rozhodnutí opíral o u, d a mezinárodní smlouvy dle y, a to zejména v rozsahu a způsobu právního zdůvodnění jeho rozhodnutí. Z výše rozvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud není oprávněn k projednání námitky stěžovatelek, pokud tato nebyla uplatněna v řízení před obecným soudem, neboť by se tím stavěl do role další soudní instance. Z tohoto hlediska nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit správnosti závěrů obecného soudu, který se námitkami

v řízení uplatněnými dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi pečlivě vypořádal ( ). Pokud jde o konečné rozhodnutí, toto je v souladu s příslušnými ustanoveními a s hmotněprávními ustanoveními a ; k porušení y, a d proto nedošlo.

Z výměru o konfiskaci ze dne 15. 10. 1948 (719/3-III-47), vydaného ONV, který je součástí obsahu spisu O.Ú., okresního pozemkového úřadu, čj. OPÚ/1144/92, je zřejmé, že majetek M.D. byl zkonfiskován podle § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č. 108 Sb. V této souvislosti lze s odkazem na ustálenou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu ( Nejvyššího soudu, č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 36, Praha 1995) konstatovat, že k přechodu majetku dle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege a nikoliv doručením konfiskačního dekretu; z tohoto důvodu se Ústavní soud dále nezabýval námitkou stěžovatelek, že v důsledku úmrtí M.D. nemohl vstoupit konfiskační dekret v účinnost.

Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut, aniž by se jevilo účelné vyzývat právního zástupce stěžovatelek k odstranění formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. března 2001