Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 143/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, č.j. -96, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. -5, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. -106, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a H. V., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupené JUDr. J. S., advokátem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Skutkové a právní okolnosti případu jsou následující. Dne 22. 6. 1998 vydal Městský soud v Praze usnesení, č.j. -51, kterým byl prohlášen k návrhu vedlejší účastnice jako dlužníka konkurs na její majetek. Stěžovatel, který je manželem vedlejší účastnice, uzavřel s Českou spořitelnou, a.s., zástavní smlouvu, kterou zřídil zástavní právo k svému rodinnému domku za dluh své manželky. Dalším postupem se řízení dostalo do stádia výkonu rozhodnutí, když Městský soud v Praze usnesením, č.j. -106, dal správci souhlas k prodeji mimo dražbu podle , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

Dne 3. 3. 2000 podal stěžovatel k poštovní přepravě ústavní stížnost proti:

a) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, č.j. -96, kterým mu bylo uloženo, aby podle , o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, podal žalobu na vyloučení věci z konkurzní podstaty, neboť vznikly pochybnosti, zda nemovitosti v jeho vlastnictví zapsané na LV č. 964 kat.ú. Ch. u KÚ Praha - město, mají být zařazeny do soupisu konkurzní podstaty;

b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. -5, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na vyloučení věci, podané na základě usnesení Městského soudu v Praze sub a) z důvodu nezaplacení soudního poplatku,

c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. -106, kterým byl udělen správci konkurzní podstaty souhlas s prodejem mimo dražbu nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, zapsané na LV č. 964 kat.ú. Ch. u KÚ Praha - město.

Ústavní soud přezkoumal podmínky pro podání ústavní stížnosti a došel k těmto závěrům. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 1999, č.j. -96 (sub a/), nemůže být samostatně napadeno ústavní stížností. Toto usnesení bylo stěžovateli sice doručeno dle vyžádaného soudního spisu dne 23. 8. 1999 s poučením, že proti němu není odvolání přípustné, avšak procesním prostředkem proti takovému usnesení je vylučovací žaloba, k jejímuž podání byl stěžovatel vyzván. Stěžovatel vylučovací žalobu řádně podal. Ústavní stížností může být proto napadeno teprve rozhodnutí o vylučovací žalobě.

Stěžovatel vylučovací žalobu podal. Z důvodu nezaplacení soudního poplatku však bylo řízení zastaveno. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. -5, které bylo stěžovateli doručeno podle soudního spisu dne 19. 11. 1999, je dán procesní prostředek, když stěžovatel měl možnost napadnout usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. -5, odvoláním, což však neučinil. Nevyčerpal tak všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proto je ústavní stížnost v tomto bodě rovněž nepřípustná podle . V takovém případě není vyloučeno projednání ústavní stížnosti podle citovaného zákona, pokud ústavní stížnost podstatně přesahuje osobní zájem stěžovatele a byla podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Protože posouzení toho, zda je dán podstatný přesah osobního zájmu stěžovatele, nespadá pod žádnou z kautel v působnosti soudce zpravodaje podle citovaného zákona, byla tato otázka posouzena v senátě. Ten došel k závěru, že ta z podmínek , která spočívá v podstatném přesahu, dána není, neboť věcí obecného zájmu nemůže být nezaplacení soudního poplatku. To platí, s ohledem na okolnosti případu, zejména v situaci, kdy by s ohledem na změnu soudní praxe (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 1998, Cpnj 19/98, Sbírka soudních rozhodnutí č. 7, roč. 1998) vyčerpání opravných prostředků (podání odvolání) mohlo vést k úspěchu v řízení o výši soudního poplatku.

Pokud jde o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. -106, kterým byl udělen správci konkurzní podstaty souhlas s prodejem mimo dražbu nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, zapsané na LV č. 964 kat.ú. Ch. u KÚ Praha - město, byla stížnost podána ve lhůtě, když usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 28. 2. 2000. Tato stížnost byla shledána nepřípustnou podle , když nebylo možno vyhovět žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud podle ústavní stížnost neodmítl. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Taková podmínka musí být splněna vůči všem pravomocným rozhodnutím, která byla v řízení vydána. V daném případě stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. -106, kterým byl udělen správci konkurzní podstaty souhlas s prodejem mimo dražbu nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, zapsané na LV č. 964 kat.ú. Ch. u KÚ Praha - město. Toto usnesení však nemohlo být vydáno, kdyby stěžovatel využil opravného prostředku proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. -5, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na vyloučení věci, podané na základě usnesení Městského soudu v Praze (sub a/ výše) z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Protože se tak však nestalo, nemůže se dovolávat porušení práva na soudní ochranu. Podle , o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění platí, že soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu podle , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, pojata oprávněně. V daném případě je proto návrh nepřípustný a je nutno jej odmítnout bez dalšího a limine fori, neboť stěžovatel svou ústavní stížností dohání to, co zameškal v předchozích fázích soudního řízení. Aplikace právního názoru z nálezu Ústavního soudu

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 8, nález č. 55) proto nepřichází do úvahy.

Proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle , o Ústavním soudu, ve znění , jako nepřípustná. Podle téhož zákona senát Ústavního soudu odmítne jinak nepřípustnou ústavní stížnost, je-li zjevně neopodstatněná z důvodu, že svým významem podstatně nepřesahuje osobní zájmy stěžovatele. Protože tento podstatný přesah se nepodařilo stěžovateli prokázat, nezbylo než ústavní stížnost i z tohoto důvodu odmítnout. Proto nebylo možno vyhovět žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud podle ústavní stížnost neodmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu