Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 606/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti H. N. H., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2000, sp. zn. , ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. července 2000, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 11. října 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno vzetí stěžovatele do vazby na základě ustanovení § 67 odst. 1 lit. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyvrací vazební důvody, stejně jako důvodnost sdělení obvinění, s tím, že se nedopustil trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí se ani dopustit nemohl, neboť na území ČR je mu poskytnut azyl z politických důvodů. Brojí rovněž proti zamítnutí peněžité záruky, a opětovně i proti koluznímu důvodu vazby.

V postupu soudů pak shledává porušení svých práv zaručených v , a d (dále jen " ").

K ústavní stížnosti se na výzvu vyjádřila za účastníka - Městský soud v Praze představitelka senátu 44 To. Ta ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného usnesení, a dále se vyjádřila k tvrzení o nevině stěžovatele, tak, že se jedná o způsob jeho obhajoby, o kterém nepřísluší soudu v přípravném řízení jednat. V rámci této fáze řízení soud pouze zkoumá, zda dosud zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a že z jeho spáchání je důvodně podezřelý právě obviněný. V otázce trestného činu maření úředního rozhodnutí nemohou okolnosti, za nichž stěžovatel požádal o udělení azylu, automaticky znamenat beztrestnost, kdy o vině i v tomto případě bude jednáno v průběhu řízení. Námitku stěžovatele na nepřijetí peněžité záruky odůvodnil účastník s odkazem na ustanovení § 73 odst. 1 lit a) trestního řádu, která zakazuje takový postup za trvání koluzního důvodu vazby a současně s ohledem na závažnost jednání pro které je stěžovatel stíhán.

K věci si Ústavní soud vyžádal také spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. .

Ústavní stížnost není důvodná.

Z napadeného usnesení a z obsahu spisu Ústavní soud shledal, že stěžovatel je stíhán též pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí s ohledem na zjištění, že se stěžovatel v minulosti pohyboval po území ČR pod falešným jménem a byl na území ČR opakovaně trestán i pro násilnou trestnou činnost, takže je na místě obava, že by v druhově shodném jednání pokračoval, a trestnímu stíhání se vyhýbal. Dále se v napadeném usnesení uvádí rozsah úmyslného ublížení na zdraví, ze kterého je stěžovatel důvodně podezřelý.

Ústavní soud vychází z toho, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, 1995, str. 257).

Stěžovatelem tvrzené porušení práva dle čl. 38, který zaručuje každému zákonného soudce, jakož i právo na rychlé a veřejné projednání věci za jeho přítomnosti, nebylo v uvedeném postupu obecných soudů shledáno. Právo na zákonného soudce Ústavní soud opakovaně interpretoval, když uvedl, že princip práva na zákonného soudce "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". V otázce veřejnosti jednání v daném případě je nutno poukázat na to, že doposud nebylo rozhodováno o vině či nevině stěžovatele, a právě na tyto případy se toto ústavně zaručené právo vztahuje. Co se týká projednávání věci bez zbytečných průtahů, nebylo neúměrné protahování řízení shledáno a nebylo, konec konců, ani stěžovatelem namítáno.

Ani v otázce porušení práva zakotveného v y, na zákonnost důvodů k omezení osobní svobody, neshledal Ústavní soud pochybení. Českým právním řádem je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci, a do vazby lze vzít pouze osobu, které bylo sděleno obvinění, pro které je dostačující, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením § 67 trestního řádu se tedy provádí d, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem). Důvod pro koluzní vazbu je obecně dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností, důležitých pro objasnění věci, a to postupem upraveným trestním řádem, tedy zpravidla dokazováním. Soudy rozhodující o vazbě musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce. Posoudit konkrétní okolnosti každého případu náleží nepochybně především obecným soudům. Jestliže tedy o vazbě stěžovatele rozhodoval soud ve dvoustupňovém řízení, není možno v rozhodnutí, kterým mu nebylo vyhověno, shledávat porušení práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu. To že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Z tohoto pohledu proto neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení práva zakotveného v y, jak se ostatně také Ústavní soud opakovaně vyjádřil.

Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. 2. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu