Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 255/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele M. L., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., za vedlejší účasti R. S., zastoupeného advokátem JUDr. S. F., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 1999, čj. -174, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 1999, čj. -185, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2000, čj. -196, , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Prvním z uvedených rozhodnutí bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví navrhovatele (v původním řízení žalobce) a vedlejšího účastníka, R. S. (v původním řízení žalovaného), k domu č.p. 1502 a parcele č. 1950 zastavěné plochy a parcele č. 1951 - zahradě, zapsaných v katastrálním území Č. B. na LV č. 1604 pro obec Č. B. (dále jen "nemovitost"), nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví navrhovatele a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 900. 000,- Kč jako přiměřenou náhradu. Dalším z napadených rozhodnutí, výše označeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích, bylo navrhovateli uloženo zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 36.000,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ústavní stížností též napadeným, byla obě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzena. Tím, že soud při stanovení náhrady vycházel z ceny, jež nepřihlédla k obsazenosti nemovitosti, porušil dle názoru navrhovatele jeho vlastnické právo (zejména zásadu, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah) a princip rovnosti. Předmětná nemovitost je obsazena, žije v ní navrhovatel se svou rodinou, což se odráží i na její ceně. Pokud by totiž za stávající situace chtěl vlastník nemovitost prodat, vzniknou mu další náklady, spojené s vyklizením nemovitosti a opatřením nového bytu. Soudy obou stupňů pochybily, když uvedené skutečnosti při určení ceny nemovitosti a odpovídající výše přiměřené náhrady při rozdělení podílového spoluvlastnictví odmítly zohlednit.

Pokud jde o výrok soudů o výši poplatku z odvolání, nepovažuje ho navrhovatel za spravedlivý. Domnívá se totiž, že poplatek měl být vypočten nikoli z částky 900.000,- Kč (výše náhrady určená soudem prvního stupně), ale pouze z částky 400.000,- Kč, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolání do částky 500.000,- Kč nezpochybňoval.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně při stanovení ceny nemovitosti vycházel ze znaleckého posudku, dle něhož způsob provedení stavby rodinného domu neumožňuje jeho reálné rozdělení a obvyklá cena nemovitosti jako celku činí 1,8 mil. Kč. Posudek v závěru obsahoval i dodatek, dle kterého je možno obvyklou cenu nemovitosti za předpokladu prodeje stanovit na 1 mil. Kč, neboť za takové situace je nutno z výše uvedené ceny odečíst cenu náhradního bytu pro rodinu žijící v prodávané nemovitosti a zohlednit i náhradu za předpokládané problémy při uvolňování bytu. Soud prvního stupně z takto stanovené ceny nevycházel, což odůvodnil tím, že z této ceny by bylo možno vycházet pouze při prodeji nemovitosti. Výše náhrady byla proto stanovena částkou 900.000,- (tj. polovina obvyklé ceny oceňované nemovitosti jako celku). Podíl ve smyslu , (dále jen o.z.), vyjadřuje vztah k celé věci. Při vypořádání dle o.z. je nutno vycházet z hodnoty celé věci a z velikosti podílů jednotlivých spoluvlastnictví.

Proti výroku o povinnosti zaplatit žalovanému 900.000,- Kč z titulu vypořádací náhrady a výroku, jímž navrhovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, se navrhovatel odvolal. První z uvedených výroků stěžovatel napadá i ústavní stížností, přičemž v obou podáních použil v podstatě shodné argumenty. Navrhovatel se odvolal i proti usnesení, jímž byl vyzván k úhradě soudního poplatku z odvolání ve výši 36.000,- Kč. Dle jeho názoru došlo k chybnému vyčíslení, neboť se odvolává proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v části, vyčíslitelné částkou 400.000,- Kč, čemuž odpovídá poplatek 16.000,- Kč.

Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil jak meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i napadené usnesení, kterým byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek. Uvedl, že přiměřená náhrada ve smyslu § 142 o.z. musí představovat hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, který umožňuje podle místních podmínek obstarání obdobné věci. Přiměřená náhrada musí podle odvolacího soudu zohlednit vedle konstrukce, vybavení, velikosti a stáří stavby i zájem o ni, tedy poptávku a nabídku v daném místě a čase. Cenu stanovenou soudem prvního stupně považuje i soud odvolací za přiměřenou náhradu ve smyslu cit. ustanovení o.z. Argument, že měla být zohledněna i obsazenost nemovitosti, odvolací soud odmítl. Zdůraznil, že žalovaný nemůže mít zhoršené postavení (tedy získat nižší náhradu) jen proto, že navrhovatel nemovitost výlučně užívá, čímž požívá určitou výhodu, kterou by neměl, pokud by nemovitost byla prodána třetí osobě. K odvolání do usnesení o uložení soudního poplatku odvolací soud odkázal na ustanovení , o soudních poplatcích, jenž je dle jeho názoru ustanovením speciálně upravujícím soudní poplatky pro případ řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a dotčený závěr napadeného usnesení odůvodňuje.

K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Českých Budějovicích, jako účastníci, a pan R. S., zastoupený JUDr. S. F., jako vedlejší účastník.

Okresní soud v Českých Budějovicích navrhl zamítnutí návrhu. V ostatním odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření uvedl argumenty v podstatě shodné s argumenty, jež použil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Má za to, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení vlastnického práva navrhovatele. Zdůraznil zejména, že vedlejší účastník (spoluvlastník) by neměl být při stanovení vypořádacího podílu znevýhodněn jen proto, že navrhovatel nemovitost užívá. Pokud jde o druhou část ústavní stížnosti, jíž navrhovatel napadá závěry odvolacího soudu ohledně výše soudního poplatku z odvolání, se odvolací soud domnívá, že ani v tomto ohledu není ústavní stížnost důvodná, a opakuje argumenty použité v odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost zamítnout. Tím, že nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví navrhovatele, došlo v podstatě k nucenému odejmutí práva druhého spoluvlastníka (vedlejšího účastníka), k čemuž musí být ale splněny určité podmínky, zejm. musí být poskytnuta přiměřená náhrada. Další argumenty uvedené ve vyjádření jsou v zásadě shodné s odůvodněním napadených rozhodnutí, jejichž správnosti se vedlejší účastník dovolává.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. , y ČR). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y ( y ČR), na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.

To plně platí i pro projednávaný případ. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas, polemika s právním závěrem soudů, které ze dvou nabízejících se způsobů stanovení výše přiměřené náhrady, kdy jeden zohledňoval obsazenost nemovitosti a druhý nikoliv, zvolily závěr pro navrhovatele méně příznivější. Svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména , , ), a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Takový právní názor Ústavní soud považuje za projev nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatele a ten se s vysloveným právním názorem neztotožňuje, nezakládá přirozeně sama o sobě důvod, aby Ústavní soud návrhu vyhověl. Navíc závěr, který obecné soudy zaujaly, není v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, jak navrhovatel ve svém podání naznačuje. Dopouští se totiž omylu, pokud jím uváděná rozhodnutí (nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C. H. Beck, 1995, str. 175 a násl.; nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C.H. Beck, 1997, str. 233 a násl.; rozsudek Nejvyššího soudu ČR Rc 15/99, Sbírka soudních rozhodnutí 99, 3: 139) označuje za judikáty podporující jeho tvrzení. Uvedená rozhodnutí se totiž zabývají pouze tím, zda pro stanovení přiměřené náhrady vycházet z ceny nemovitosti určené dle příslušných cenových předpisů či z obecné ceny, ovlivněné charakteristikou nemovitosti a nabídkou a poptávkou v daném místě a čase, tedy cenou, za kterou lze nemovitost prodat či pořídit. Žádné z uvedených rozhodnutí ovšem neřeší situaci, kdy jeden ze spoluvlastníků nemovitost obývá a tak požívá oproti spoluvlastníku či ostatním spoluvlastníkům výhody. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadeným závěrem obecných soudů bylo porušeno jakékoliv právo či svoboda navrhovatele.

Ani druhou námitku navrhovatele, jež směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, na základě něhož byl navrhovateli vyměřen soudní poplatek, nelze považovat za důvodnou. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a má tak funkci ve vztahu k obecným soudů odlišnou. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí posuzuje z hlediska dotčení či porušení základních práv a svobod, garantovaných ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y, a nepřezkoumává tato rozhodnutí z pohledu jednoduchého práva. V daném případě nedospěl k závěru, že by byl navrhovatel jakkoli dotčen na svých ústavně zaručených právech, a to včetně jeho práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Navrhovatel to ostatně ani přímo netvrdí; pouze považuje výklad soudu za nelogický, bez obecné dávky spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně zaručených práv či svobod navrhovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 23. ledna 2001 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu