Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 462/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2000, č.j. -89, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.6.1998, č.j. -57, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1.12.1997, č.j. -44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2000, č.j. -89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.6.1998, č.j. -57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1.12.1997, č.j. -44, jako rozhodnutí obecných soudů týkajících se přechodu práva nájmu, a přiznání náhrady nákladů řízení. Ve stručném návrhu na zahájení řízení stěžovatelka uvedla, že závěr prvostupňového soudu je v rozporu s Všeobecné deklarace lidských práv, že soudy I. a II. stupně se dopustily porušení Mezinárodní úmluvy Rady Evropy O ochraně lidských práv a základních svobod, a že došlo k porušení d. Rozhodnutí soudů nepovažuje za nestranná ani za spravedlivá, protože měla diskriminační podtext proti stěžovatelce jako proti politické emigrantce.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření podotkl, že ústavní stížnost byla podána opožděně, protože marně uplynula zákonná šedesátidenní lhůta počítaná od doručení rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelce, přičemž tento rozsudek je třeba považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Dále Nejvyšší soud ČR dodává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože stěžovatelka nevyužila možnosti dané jí ustanovením § 239 odst. 2 obč. soudního řádu a nezajistila tak předpoklad pro založení přípustnosti dovolání z důvodů tam uvedených, tudíž nemůže svou procesní neopatrnost zhojit tím, že prostřednictvím ústavní stížnosti žádá Ústavní soud o řešení právních otázek, které má zkoumat především Nejvyšší soud.

Další účastníci řízení, tj. Městský soud v Praze a SNEO, správa nemovitostí, v postavení vedlejšího účastníka, na žádost o vyjádření k ústavní stížnosti nereagovali.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání, přitom zjistil, že stěžovatelka byla řádně zastoupena. Z obsahového hlediska však Ústavní soud musel podání rozdělit na dvě části, a to jako stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.6.1998, č.j. -57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1.12.1997, č.j. -44, na straně jedné, a jako stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2000, č.j. -89, na straně druhé.

Pokud jde o stížnost směřující proti rozhodnutí soudu I. stupně a soudu II. stupně, je třeba vycházet z podmínek pro podání ústavní stížnosti, které předepisuje , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z zákona vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelka se mylně domnívá, že tímto rozhodnutím bylo usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, uveřejněné pod č. 14 in Sbírka nálezů a usnesení, Praha 1998, svazek 8, str. 431), že pokud zákon dovolání nepřipouští (s odkazem na § 237 až 239 obč. soudního řádu), není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (pozn. od novelizace provedené , který nabyl účinnosti 10.5.1998, ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovateli). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. Protože napadený rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 4.9.1998, aniž by Ústavní soud zjišťoval den jeho doručení stěžovatelce, je evidentní, že lhůta stanovená pro podání ústavní stížnosti nebyla dodržena, neboť zásilka se stížností byla předána k poštovní přepravě až 1.8.2000. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat formulovanými věcnými námitkami proti rozsudkům soudu I. a soudu II. stupně.

Při posuzování stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, shledal Ústavní soud její neopodstatněnost. Stěžovatelka proti tomuto usnesení neformuluje žádné konkrétní námitky, pouze uvádí, že "rozhodnutí nebylo správné, což není podstatné pro posouzení merita věci - porušení ústavních práv stěžovatelky, protože dovolací soud tuto otázku věcně neřešil - nýbrž pro zachování lhůty pro podání stížnosti k Ústavnímu soudu." Přitom z obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že namítaný dovolací důvod (nedostatek způsobilosti žalobce být účastníkem občanského soudního řízení) nebyl dán. V tomto směru se Ústavní soud shoduje s argumentem Nejvyššího soudu ČR o nezaměnitelnosti případného nedostatku aktivní věcné legitimace s absencí způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2000, č.j. -89, došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.6.1998, č.j. -57, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1.12.1997, č.j. -44, současně senát odmítl podle ustanovení téhož zákona, jako návrh podaný po stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu Ústavního soudu.