Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
37391.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 255/2000
Ústavní soud
rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti
M. Č., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna
2000, sp. zn. 15 C 144/99 , za účasti Městského soudu v Brně,
jakožto účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního
jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000, sp.zn. 15 C 144/99 , se zrušuje.
Odůvodnění
Dne 21. dubna 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání
označené jako ústavní stížnost podle ustanovení § 72 odst. 1 lit.
a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon"), proti shora uvedenému rozsudku, pro
porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listin y základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústav y ČR.
Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že
napadeným rozsudkem byla zamítnuta její žaloba proti správnímu
rozhodnutí a byl potvrzen výrok o přestupku, a to z důvodu
nesprávného označení pasivně legitimovaného subjektu. Pokud by se
skutečně jednalo o podstatnou vadu žaloby, bylo by na místě, aby
soud postupoval podle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř.
a v takovém případě měl řízení zastavit. To, že tak neučinil,
svědčí o rozpoznání odpůrce a o tom, že se nejednalo o podstatnou
vadu žaloby.
Soud pak ve věci rozhodl bez jednání, v nepřítomnosti
stěžovatelky, aniž by se žalobou zabýval v plné jurisdikci.
Potvrdil tím navíc správní rozhodnutí, které nebylo, dle názoru
stěžovatelky v právní moci pro nedostatek v doručení. Tím bylo
porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zaručené dle
čl. 36 odst. 1 Listin y a právo na osobní účast při jednání dle čl.
38 odst. 2 Listin y.
Na žádost Ústavního soudu, dle ustanovení § 42 odst. 3
zákona, se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Brně
prostřednictvím předsedkyně senátu 15 C. Ta ve svém vyjádření plně
odkázala na napadený rozsudek a na obsah spisu, který zaslala.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z předloženého spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka formou
obsáhlých podání vyjadřovala nesouhlas se závěry správního orgánu
a že její žaloba obsahovala výčet tvrzených pochybení správního
orgánu. Bylo však také zjištěno, že Dopravní inspektorát Policie
ČR se k uvedeným podáním soudu vyjadřoval jako strana sporu. Proto
se Ústavní soud ztotožnil s argumentem stěžovatelky, že obecný
soud s Dopravním inspektorátem Policie ČR jednal, a že mu tedy
tento subjekt byl znám, aniž by o něm měl obecný soud jakékoliv
pochybnosti. Rozhodnutí soudu se tak opíralo jen o formální
nepřesnost, spočívající v označení žalovaného subjektu, když
v čele označení byla uvedena Česká republika. Obecný soud však
jednal se správným subjektem, který byl, dle ustanovení § 250
odst. 4 o.s.ř. , pasivně legitimován, tento se v rámci přípravného
řízení k věci samé vyjadřoval, a jako účastník řízení se po celou
dobu řízení také choval. Pouze u ústního jednání, u kterého však
stěžovatelka nebyly přítomna, správnost svého označení zpochybnil.
Pokud soud považoval nepřesnost v označení za překážku řízení, měl
postupovat dle ustanovení § 43 o.s.ř.
Hlavním důvodem, pro který Ústavní soud podané ústavní
stížnosti vyhověl, však byla skutečnost, že obecný soud, jak je
zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, aplikoval ustanovení §
250f o.s.ř. , ve znění, které Ústavní soud nálezem ze dne 24. září
1996, sp. zn.
, zveřejněným pod č. 269/1996 Sb., ke
dni 1. května 1997, zrušil. To, že Městský soud v Brně tuto
skutečnost nezaznamenal, je natolik závažným pochybením, že
nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti vyhovět a napadené
rozhodnutí zrušit, aniž se dále zabýval dalšími tvrzeními
stěžovatelky. Aplikací neexistujícího ustanovení právní normy bylo
porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36
Listiny , resp. práva na rovnost účastníků řízení, zaručené v čl.
37 odst. 3 Listin y.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zákona).
V Brně dne 2. ledna 2001