Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35532.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 528/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného advokátem JUDr. V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 48 T 10/99 , a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 2 To 60/2000 ,
t a k t o :
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 48 T 10/99 , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 2 To 60/2000 , se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele - jako zvlášť nebezpečného recidivistu - vinným pokusem trestného činu loupeže dle ustanovení § 8 odst. 1, § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 11 let.
Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že dne 13. 1. 1999 vylákal poškozeného M. M. pod záminkou jednání o koupi jeho vozu v hodnotě nejméně 390.000 Kč a v úmyslu se vozu zmocnit poškozeného fyzicky napadl úderem pěstí do zátylku a použitím slzotvorného spreje. Vzhledem k obraně poškozeného se však vozidla nezmocnil. Městský soud v Praze dále konstatoval, že stěžovatel byl již rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 10. 1995, sp. zn. 1 T 178/95 , pro účastenství na trestném činu loupeže odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, z jehož výkonu byl dne 19. 1. 1998 podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání 5 let.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že soud prvního stupně zajistil dostatečné důkazní podklady pro zákonné meritorní rozhodnutí, provedené důkazy náležitě vyhodnotil a učinil správné skutkové závěry. Nalézací soud prý nepochybil, když závěry o vině stěžovatele opřel zejména o výpovědi poškozeného a - již zemřelého - M. H. V průběhu celého řízení totiž údajně nebyl prokázán jediný náznak toho, že by se poškozený s M. H. znal a naopak byly prokázány kontakty M. H. se stěžovatelem. Obě uvedené výpovědi se navzájem logicky doplňují a poškozený se s M. H. po přepadení neměli možnost vzájemně domluvit, jelikož poškozený, otřesený útokem, zůstal na místě činu a M. H. odvezl postřeleného stěžovatele do nemocnice; krátce nato byl zadržen a dobrovolně a spontánně popsal část skutkového děje, které byl přítomen. Proti verzi stěžovatele prý dále hovoří zjevný fyzický nepoměr mezi ním a poškozeným a z tohoto důvodu by bylo nelogické, aby poškozený - ozbrojen střelnou zbraní - stěžovatele nejprve napadl fyzicky a teprve později použil zbraň.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), čl. 6 odst. 1 -3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústav y ČR.
Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že prý Vrchní soud v Praze nereagoval na důvody obsažené v odvolání a že Městský soud v Praze vycházel ze spekulativních úvah a z nepřímých důkazů a neshledal u něj žádnou polehčující okolnost, přestože údajně před spácháním trestného činu vedl řádný život. Stěžovatel uvádí, že městský soud rozhodoval ve stejném složení po vrácení věci vrchním soudem k novému projednání, že se před tím dopustil závažné procesní chyby, když jednal "při neobsazeném senátu" a že předsedkyně senátu JUDr. Č. byla proti stěžovateli zaujatá, protože ji prý "usvědčil z porušení soudcovské povinnosti". Stěžovatel se dále domnívá, že v jeho případě byla porušena zásada in dubio pro reo, protože u jeho přímého střetu s poškozeným nebyl žádný svědek a použití výpovědi M. H. jako důkazu o vině stěžovatele je prý proto pouhou spekulací. M. H. nebyl vyšetřen ani z hlediska jeho "morálního profilu" - přestože jej stěžovatel označil za narkomana - a protože spáchal sebevraždu, nemohla být provedena ani konfrontace. Rovněž zmíněný fyzický nepoměr mezi postavami stěžovatele a poškozeného nemusí být rozhodující, jestliže poškozený zná hmaty sebeobrany. Stěžovatel prý nemohl ani vědět, že poškozený přijede na místo činu sám a tak drahým vozidlem. Navíc nebyl prokázán úmysl toto vozidlo odcizit, jelikož stěžovatel do něj vůbec nenasedl a do nemocnice odjel vozidlem M. H..
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. Dále navrhl, aby byla odložena jejich vykonatelnost a požádal o přiznání nákladů právního zastoupení podle ustanovení § 83 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Po prostudování příslušného spisového materiálu usoudil, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výsledků provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřují a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud nemá - z výše uvedeného ústavně právního hlediska - důvod zpochybňovat. V daném případě se tedy zjevně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existoval uvedený extrémní nesoulad ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá především v tvrzení, že Vrchní soud v Praze dostatečně nereagoval na všechny odvolací důvody. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000 (č.l. 658) žádné odvolací důvody neobsahuje a pouze uvádí, že odvolání bude odůvodněno do 14 dnů. K tomuto odůvodnění však v daném termínu ani později nedošlo a při ústním jednání před Vrchním soudem v Praze stěžovatelův advokát toliko odkázal na písemné odůvodnění odvolání ze dne 13. 12. 1999. Jak však Ústavní soud zjistil, toto odvolání bylo podáno proti procesně samostatnému a tedy zcela jinému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1999, č.j. 48 T 10/99 -506; tomuto odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2000, č.j. 2 To 132/99 -571, vyhověl, napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Pokud tedy stěžovatel namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jednotlivými odvolacími důvody, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, protože podané odvolání nikterak odůvodněno nebylo.
Jestliže stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, že chybně vyhodnotily provedené důkazy a zejména že považovaly za věrohodnou výpověď M. H. a nezabývaly se blíže otázkou skutečného fyzického poměru či nepoměru mezi ním a poškozeným, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat - v souladu s výše uvedenými obecnějšími východisky - že se těmito námitkami nemohl meritorně zabývat, protože svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování důkazů, provedených obecnými soudy, což Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší. I tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel konečně tvrdí, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Č. byla proti němu zaujatá, protože ji prý usvědčil z porušení její povinnosti. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel již v řízení před Městským soudem v Praze navrhl vyloučení soudkyně JUDr. V. Č. a přísedících M. Š. a ing. J. M. z vykonávání úkonů trestního řízení proti stěžovateli, avšak usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 48 T 10/99 , byl tento návrh zamítnut. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl stížností, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 2 To 61/2000 (č.l. 666), zamítl. Ústavní soud proto konstatuje, že námitkou podjatosti podle ustanovení § 30 trestního řádu se obecné soudy v citovaných rozhodnutích řádně zabývaly, tuto námitku neshledaly důvodnou a citovaná usnesení náležitě a přesvědčivě odůvodnily. I v tomto směru je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel ve skutečnosti protestuje proti neúspěchu v soudním řízení, což přirozeně nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí.
Jestliže stěžovatel namítá, že se Městský soud v Praze dopustil závažné procesní chyby, když jednal při "neobsazeném senátu", uvádí k této námitce Ústavní soud, že podle odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č.j. 2 To 132/99 -571, skutečně nebylo vyvráceno podezření, že Městský soud v Praze v hlavním líčení dne 14. 9. 1999 nejednal celou dobu za stálé přítomnosti všech členů senátu. Právě z tohoto důvodu vrchní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a je tedy zřejmé, že toto pochybení ze strany Městského soudu v Praze bylo napraveno novým řízením a následným vydáním nového rozsudku (ze dne 22. 3. 2000), v němž již vrchní soud žádná pochybení neshledal a napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku zamítl. I tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopdostatněná.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za velmi přesvědčivá. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud tedy uzavírá, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za těchto okolností je - z povahy věci - zřejmé, že Ústavní soud musel odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§ 79 cit. zákona).
Poněvadž byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud (soudce zpravodaj) nerozhodl o tom, že náklady na zastoupení stěžovatele zaplatí zcela nebo zčásti stát (ustanovení § 83 cit. zákona a contrario).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 12. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu