Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 296/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti RNDr. T.G., zastoupeného advokátkou JUDr. V.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.1998, č.j. -16, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95, a rozhodnutím F.ú. ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/Per, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6.3.1998 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ve spojení s rozhodnutím FŘ, a rozhodnutím F.ú.

Skutková a právní stránka předmětné věci spočívá v tom, že FŘ provedlo ve dnech 6.12.1993 až 28.2.1994 u navrhovatele finanční revizi účetnictví, když navrhovatel byl v té době plátcem důchodové daně podle Na základě výsledků této revize, předaných F.ú., byla rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/1994/Per, navrhovateli uložena pokuta ve výši 200 000,- Kč s odůvodněním, že účetnictví navrhovatele za rok 1992 bylo neúplné, neprůkazné a nesprávně vedené, čímž měl navrhovatel porušit , 29, 18 odst. 2 a Zásad vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů FMF, č.j. V/7-4900/90, o účetních dokladech, a dále a , o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání navrhovatele, v němž namítal věcnou nepříslušnost finančních úřadů uložit uvedenou pokutu, bylo zamítnuto rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95. Argumentace obou orgánů finanční správy vycházela z názoru, že pravomoc finančních orgánů uložit pokutu podle , je dána. Městský soud v Praze žalobu navrhovatele zamítl

s tím, že pravomoc finančních orgánů obou stupňů, které o pokutě rozhodovaly, vyplývá ze , o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a současně i ze samé podstaty revizní činnosti těchto orgánů, rovněž upravené tímto zákonem. Tento rozsudek Městského soudu v Praze byl na základě ústavní stížnosti navrhovatele zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 2.10.1997, sp.zn.

, z toho důvodu, že v projednávané věci rozhodl Městský soud v Praze bez nařízení ústního jednání. Městský soud v Praze následně nařídil ve věci jednání, a dne 26.1.1998 žalobu rozsudkem, č.j. -16, zamítl.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze a předcházejícími rozhodnutími orgánů finanční správy bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle d, když mu byla uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 200 000,- Kč, a to protizákonně a v rozporu s d. Podle názoru navrhovatele mohou být povinnosti, tedy i povinnost zaplatit pokutu, ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Podle y ČR lze působnost ministerstev a jiných správních úřadů stanovit pouze zákonem. Podle názoru navrhovatele není finanční úřad oprávněn uložit pokutu podle , o účetnictví, když v tomto zákoně je stanoveno, že pokutu mohou uložit orgány příslušné podle zvláštních předpisů. Pouze v poznámce č. 9 pod čarou je odkaz na , o územních finančních orgánech. Tento odkaz však není součástí zákona a nejde proto o stanovení působnosti finančních orgánů zákonem, a ani jiný zákon působnost finančních orgánů ukládat pokutu podle , nestanoví. Dále navrhovatel upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.11.1996, č.j. -27, který vychází ze zcela opačného názoru než Městský soud v Praze v jeho věci.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. E.P., která uvedla, že ústavní stížnost není důvodná, neboť navrhovatel vychází z neúplného a zužujícího výkladu kompetencí finančních úřadů daných zákonem. Soud má za to, že v napadeném rozhodnutí uvedl, a to ve všech souvislostech, dostatečně důvody pro právní závěr, že kompetence finančních úřadů k ukládání pokut podle , je dána ustanovením , a je provedena i v následujících ustanoveních citovaného zákona, a v ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Za rozhodující pro svůj právní závěr považoval městský soud zjištění vycházející ze srovnání charakteru a znění zákonů č. , a č. , z něhož vyplynulo, že rozsah příjmů (tedy i pokut), odváděných do rozpočtů a fondů podle , je širší než rozsah příjmů (pokut), odváděných do rozpočtů a fondů podle , a tedy, že kompetence finančních orgánů podle , nemusí nutně zahrnovat jen oprávnění k ukládání pokut, které jsou ve smyslu , příslušenstvím daně. To, že mezi pokuty uvedené v , lze řadit i pokuty podle , o účetnictví, vyplývá ze zřejmé definice těchto pokut, která je v citovaném ustanovení nevymezuje jinak než tím, že musí jít o pokuty napojené na rozpočty a fondy uvedené v citovaném ustanovení zákona. Že nemůže jít o jakékoliv pokuty v oblasti státní správy, jak namítá navrhovatel, je zřejmé z charakteru kompetence

2

a činností finančních orgánů. Jestliže jsou tedy pokuty, které podle ukládají finanční orgány, charakterizovány tím, že jde o pokuty napojené na rozpočty a fondy v oblasti vztahů upravených tímto zákonem, pak nezbývá než posoudit jen ty námitky navrhovatele, jimiž zpochybňuje vztah těchto pokut k uvedeným rozpočtům a fondům. To však navrhovatel činí pouze s odkazem na to, že zákon o účetnictví ani jiný zákon nestanoví, že pokuty podle zákona o účetnictví se odvádějí do zákonem zmíněných rozpočtů nebo fondů. V tomto směru nemůže námitka navrhovatele zpochybnit věcnou působnost finančních orgánů, neboť v dané věci, jak již městský soud ve svém rozsudku uvedl, rozpočtové určení příjmů, plynoucích do zákonem stanovených rozpočtů a fondů, neřeší zákon o účetnictví, ale je stanoveno rozpočtovými právními normami (zákonem o rozpočtových pravidlech, zákonem o státním rozpočtu). Městský soud tedy neposuzoval v dané věci kompetenci finančních úřadů podle poznámky č.9, uvedené v zákoně č. , ale za dostatečné zmocnění finančních orgánů k ukládání pokut podle , považoval dikci

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Při sepsání ústavní stížnosti došlo k formálnímu pochybení, když navrhovatel na titulní straně nesprávně označil rozsudek Městského soudu v Praze, když rozsudek zde uvedený byl již dříve zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 2.10.1997, sp.zn.

. V petitu ústavní stížnosti a v jejím textu je však již napadený rozsudek Městského soudu v Praze označen správně, z čehož Ústavní soud ve své další činnosti vycházel.

Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Praze a vyjádřením Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu tedy zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností soudů, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d, a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y.

Podstatou ústavní stížnosti je výhradně polemika stěžovatele s právním názorem finančních orgánů na otázku zákonného základu pro ukládání pokut finančními orgány podle , o účetnictví. Posouzení této otázky bylo v působnosti Městského soudu v Praze, který věc posuzoval v řízení podle části páté , tedy v rámci správního soudnictví. Navrhovatel vznesl pouze námitky k závěrům městského soudu, které se týkaly výkladu ustanovení zákona o účetnictví, zákona o působnosti územních finančních orgánů a zákona o správě daní a poplatků, a které byly již plně uplatněny v žalobě podané k městskému soudu, a předtím také v odvolání podaném k FŘ. FŘ, a následně pak Městský soud v Praze, se těmito námitkami

podrobně a důkladně zabývaly, a své právní závěry řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích.

Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení navrhovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tvrzenému v ústavní stížnosti, když soud řádně danou věc přezkoumal a své stanovisko v odůvodnění svého rozsudku řádně a pečlivě zdůvodnil. Ústavní soud neshledal v postupu a závěrech Městského soudu v Praze nic, co by ho opravňovalo ke zrušení napadeného rozsudku, ani důvod odklonit se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Městského soudu v Praze a v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Ke stěžovatelem uváděnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.11.1996, č.j. -27, Ústavní soud pouze uvádí, že tímto rozsudkem není Ústavní soud nijak vázán a uvedený rozsudek není předmětem řízení v dané věci.

Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze ani finančních orgánů neshledal namítaná porušení d, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 12. 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu