Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 498/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 6, zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.6.2000, č.j. -32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou účastní stížností domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.6.2000, č.j. -32, potvrzujícího usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14.3.2000, č.j. -24, kterým byla stěžovatelka ustanovena opatrovníkem J. Š., v řízení o zaplacení částky 9 360,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka namítá, že postavení ustanoveného opatrovníka fyzické osoby, jejíž pobyt není znám, není možné zahrnout pod příkladné ust. § 14 zákona o obcích, tj. pod samostatnou působnost obce, jak tvrdí v odůvodnění svého usnesení Vrchní soud v Praze, když v celém příkladném výčtu atributů spadajících do samostatné působnosti obcí není ani jediný, pod který by, byť analogicky, bylo možné podřadit povinnost "domovské obce" poskytovat právní služby občanům s trvalým pobytem na území takové obce, konkrétně vykonávat funkci jejich opatrovníka. Dále stěžovatelka poukazuje na , o hl. městě Praze, podle něhož se mohou jednotlivé městské části podílet na samostatné působnosti pouze v taxativně stanoveném rozsahu, nad tento rámec pouze v případě, že tak stanoví Statut hl. města Prahy. Stěžovatelka vyslovuje názor, že soud může ustanovit opatrovníka pouze za předpokladu, že osoba ustanovená opatrovníkem s převzetím této funkce souhlasí, že je svolná a ochotná takovouto funkci skutečně zastávat. Vzhledem k tomu, že žádný zákon jí neukládá výkon funkce opatrovníka, považuje napadené usnesení za rozhodnutí, které je v rozporu s ust. y ČR a s ust. d, podle nichž nikdo nesmí býti nucen činit, co zákon neukládá.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fází řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu tvrzeného stěžovatelkou dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť k namítanému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy v řízení využily ustanovení § 29 odst. 2 obč. soudního řádu a účastníkovi, jehož pobyt není znám, byl ustanoven zákonným postupem opatrovník, tj. stěžovatelka. Oba soudy citované ustanovení interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, a proto nelze v jejich postupu spatřovat zásah do základních práv a svobod. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelčina námitka směřující k tomu, že postavení opatrovníka nelze zahrnout pod příkladné ustanovení není na místě. Toto ustanovení zákona o obcích v prvním odstavci podává jen demonstrativní výčet a je třeba respektovat generální klauzuli zařazenou do druhého odstavce tohoto ustanovení. Konečně, Vrchní soud v Praze ani netvrdí, že ustanovení opatrovníka lze zahrnout pod příkladné ustanovení zákona o obcích, ale uvádí, že "jde o další samostatnou činnost obcí a z okruhu jejich působnosti uvedeného příkladmo v nelze výkon opatrovnictví vyloučit". Stěžovatelka se mýlí, když výkon opatrovnictví považuje za povinnost domovské obce poskytovat právní služby občanům s trvalým pobytem na území takové obce. Výkon opatrovnictví představuje jeden z atributů samosprávného působení obce na vymezeném teritoriu zahrnujícím správu všech záležitostí nevyhrazených jiným subjektům, zejména orgánům státní správy (viz též ), resp. správu záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti ( , o obcích, s účinností od 12.11.2000). Z tohoto důvodu není nezbytný souhlas obce s převzetím funkce opatrovníka, pokud soudy souhlas nevyžadovaly, nelze jejich postupu vytýkat pochybení. Nesprávná je též argumentace odkazující na , když městská část měla ve smyslu postavení právnické osoby, a proto mohla být ustanovena, v souladu s obecně závaznými předpisy, opatrovníkem.

Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu Ústavního soudu