Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 139/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti E. P., zastoupené Mgr. M. B., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -57, ze dne 1. 12. 1999, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. -26, ze dne 11. 6. 1998, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení y ČR, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu žalobnímu návrhu na ochranu osobnosti.V ústavní stížnosti namítá, že soudy případ nedostatečně posoudily a nepřihlédly ke společenské závažnosti věci. Uvádí, že odvolací soud nesprávně označil svůj právní názor o neexistenci neoprávněného zásahu do práv stěžovatelky jako neunesení důkazního břemene. Nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že námitky proti závěru o neexistenci neoprávněného zásahu se týkají dokazování ve věci a odpovídají dovolacímu důvodu podle , který ale nelze v dovolání proti potvrzujícímu rozsudku uplatňovat. Pro posouzení důvodnosti dovolání je dle jejího názoru rozhodující výklad pojmu důkazní břemeno, tím že jeho význam dovolací soud pozměnil, porušil právo občana na zachování života v právním státě. Dále považuje za důležité posoudit, zda mezi členy odvolacího a dovolacího soudu neexistuje blízký - příbuzenský stav.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a pokud jde o shodu příjmení předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR s příjmením členky senátu soudu odvolacího uvedl, že se jedná o zcela náhodný stav nepodložený případně historicky seznatelným příbuzenským vztahem.

Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, neboť nebyl splněn předpoklad hmotněprávní odpovědnosti podle § 13 obč. zák., vyžadující existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelky chráněných ustanovení § 11 obč. zák. s tím, že stěžovatelka neunesla ve věci důkazní břemeno. Dovolání uplatněné dle o.s.ř bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť soud neshledal naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ust. ani podle ust. Stejně tak nebyl zjištěn žádný z dovolacích důvodů dle ust. Dovolací soud se při rozhodování o věci zaměřil na posouzení otázky, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na uvážení, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Konstatoval, že stěžovatelkou uplatněné námitky vyjadřují nesouhlas se závěry soudů, které byly učiněny ve věci na podkladě skutkových zjištění, a týkají se tedy dokazování provedeného soudy obou stupňů. Možné námitky dle ust. se však v daném případě tvrzené přípustnosti dovolání dle nemohou uplatnit. Dále uvedl, že odvolací soud při právním posouzení věci exponoval právně standardním způsobem na věc dopadající ust. a obč. zák., a to v mezích, které nevyžadovaly obtíže vzbuzující výklad. Současně konstatoval, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nebyla řešena otázka po právní stránce zásadního významu.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem, neboť ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( Sb). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelčině věci bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 11. 6. 1998, a které bylo stěžovatelce doručeno dne 20. 7. 1998. Proti pravomocnému rozhodnutí podala sice stěžovatelka v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck, sv. 6, usnesení č. 30,

sp. zn.

). V daném případě dovolání přípustné nebylo a stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto podána po lhůtě stanovené zákonem, jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudů I. a II. stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Tak tomu však, jak je uvedeno dále, nebylo.

Pokud jde o část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný. Z konstantní judikatury Ústavního soudu ( např.

,

) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je přitom nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Zákon - jak na to poukazuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu - uděluje toto oprávnění jen výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou, tj. dle ust. a odst. 2 , a neshledal ani vady řízení podle , k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.

Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení a odst. 2 písm. a) , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti pro opožděnost.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu