Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35424.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 426/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti F. G., zastoupeného advokátem JUDr. J. L., proti sdělení obvinění Policie ČR - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 18. 5. 2000, č.j. ČVS: ÚVP-7811-2000-145, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. Nt 254/2000 , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 44 To 711/2000 , t a k t o:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným sdělením obvinění Policie ČR stěžovateli oznámila, že jej stíhá jako obviněného z trestného činu vraždy podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) k ustanovení § 219 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona a z trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) k ustanovení § 222 odst. 1 trestního zákona. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že v přesně nezjištěnou dobu, nejpozději však dne 9. 3. 2000 na přesně nezjištěném místě prostřednictvím dosud nezjištěného muže pověřil V. M. usmrcením tří dosud neztotožněných mužů a způsobením zranění dalšímu neztotožněnému muži. V. M. - prý v úmyslu stěžovateli vyhovět - kontaktoval M. A. a Z. Š., kterým tlumočil "všechny potřebné informace" získané od stěžovatele, na základě nichž se M. A. a Z. Š. dne 10. 3. 2000 pokusili požadavky stěžovatele realizovat, "přičemž k dokonání trestného činu nedošlo díky náhle vzniklým okolnostem nezávislým na jejich jednání."
Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví označeným usnesením vzal stěžovatele do vazby z důvodů podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, a to ode dne 18. 5. 2000.
V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud především uvedl, že vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) je dán tím, že se jedná o cizince, který na území ČR sice žije již 9 let, je zde ženat a také zde podniká, nicméně jeho majetkové poměry mu umožňují vycestování z ČR, a to i s rodinou, čímž by se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným. Nelze též přehlédnout, že mu se zřetelem ke kvalifikaci činu hrozí vysoký, popřípadě i výjimečný trest. Tzv. koluzní vazební důvod [§ 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu] spatřuje obvodní soud v tom, že by se stěžovatel mohl domlouvat se spoluobviněnými na dalším způsobu vedení obhajoby a že by mohl působit i na podezřelé, kteří dosud nebyli zadrženi a rovněž na svědky takovým způsobem, aby vypovídali v jeho prospěch a aby bylo mařeno objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Vyšetřování se totiž nachází teprve v počátku a je nutno provést celou řadu vyšetřovacích úkonů. Konečně předstižný vazební důvod [§ 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu] je podle názoru obvodního soudu dán tím, že hrozí důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl v trestné činnosti stejného charakteru pokračovat, popř. že by dokonal trestný čin, o který se již pokusil.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zamítl.
V jeho odůvodnění Městský soud v Praze konstatoval, že v době sdělení obvinění nebyla zjištěna řada skutečností, která v něm nemohla být řádně vyjádřena (doba spáchání trestné činnosti, přesné místo, osoby poškozených). V daném případě však prý nelze dovodit, že by obvinění bylo sděleno v rozporu s ustanovením § 160 trestního řádu, takže by to mělo za následek procesní vadu, která zabraňuje vzetí stěžovatele do vazby. Je totiž údajně nutno přihlédnout i k okolnostem trestné činnosti, k její závažnosti a k hrozícímu nebezpečí, z ní vyplývajícímu. V momentě zadržení obviněných totiž zřejmě hrozilo nebezpečí následku předpokládané v ust. § 219 odst. 1, 2a trestního zákona a zákrok policie proto byl nezbytný, byť v té době ještě nebyla známa totožnost poškozených. V současném stádiu řízení již byly osoby poškozených "ztotožněny a vyslechnuty", je však věcí dalšího dokazování, aby byla vina stěžovatele prokázána. Ohledně vazebních důvodů se Městský soud v Praze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který má nepochybně větší možnosti vycestovat z území republiky než český občan. Navíc prý ze zjištěných skutečností vyplývá, že disponuje dostatečnými finančními prostředky k vycestování. Protože stěžovatel je obviněn ze spáchání společensky vysoce nebezpečné trestné činnosti a hrozí mu citelný trest odnětí svobody, který může být ze zákona pouze nepodmíněný, je dán tzv. útěkový vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Existenci koluzního vazebního důvodu [§ 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu] spatřuje Městský soud v Praze v tom, že v dané věci je stíháno více pachatelů a je třeba zabránit domluvě mezi nimi a jejich působení na svědky, kteří dosud nebyli vyslechnuti, přičemž v tomto stádiu trestního řízení údajně ještě není možno určit všechny svědky, neboť jejich přesný okruh teprve vyplyne z dalšího dokazování. Konečně k existenci tzv. předstižné vazby [§ 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu] Městský soud v Praze uvedl, že je dána reálnou obavou, že obvinění se již jednou pokusili skutek dokonat a bylo jim v tom zabráněno pouze okolnostmi nezávisejícími na jejich vůli. Z dalšího průběhu jejich jednání a z telefonátů údajně vyplývá, že hodlali skutek (tj. zavraždění poškozených) dokonat. Z odposlechu bylo rovněž zjištěno, že obvinění měli být na této činnosti finančně motivováni a že právě stěžovatel si je na tuto činnost najal. Městský soud v Praze je si vědom toho, že se jedná o mimořádně složitou a obtížnou věc - zejména proto, že obvinění nevypovídají - leč poukázal na to, že vazba je jen zajišťovacím institutem a že zejména předstižná vazba je v daném případě nezbytná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu může být sděleno obvinění, je-li dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba. V daném případě je prý však sdělení obvinění naprosto nekonkrétní ve vztahu ke skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit a není zřejmé, z jakých podkladů vyšetřovatel vycházel. Přesto na základě tohoto sdělení obvinění byl stěžovatel zbaven osobní svobody uvalením vazby. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka a tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Tvrzení obsažená ve sdělení obvinění však stěžovatel pokládá za domněnku či hypotézu, a to zcela nepravdivou. Tím prý došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 90 Ústav y ČR. Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje - kromě již uvedených důvodů - i v tom, že ve sdělení obvinění není uvedena subjektivní stránka trestného činu a že toto sdělení celkově není dostatečně odůvodněno. V této souvislosti se odvolal na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 46/96
. Proto stěžovatel navrhl, aby byla všechna napadená rozhodnutí zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.
Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tvrzení stěžovatele, že mu nebylo sděleno řádné obvinění, neboť citované sdělení obvinění bylo zcela nekonkrétní a především v něm není obsažena subjektivní stránka trestného činu. Na podporu svých tvrzení se dovolává rovněž nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 46/96
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 5, str. 363 a násl.). Z tohoto nálezu především vyplývá, že jde-li o úmyslný trestný čin, musí být v záznamu o sdělení obvinění uvedena i subjektivní stránka trestného činu, protože v opačném případě by se jednalo o chybějící podstatnou náležitost sdělení obvinění, zakládající jeho protiústavnost. Stěžovatel se domnívá, že tvrzené nedostatky sdělení obvinění mají za následek i protiústavnost následných rozhodnutí obecných soudů o vazbě.
V daném případě však Ústavní soud dovozuje, že se skutkové a právní okolnosti souzené věci od citovaného nálezu Ústavního soudu podstatným způsobem odlišují. V souzené věci totiž předmětné sdělení obvinění sice nebylo zcela konkrétní, jak ostatně (a dostatečně odůvodnil) v napadeném usnesení uvedl i Městský soud v Praze, nicméně je z něj zřejmé, pro jaký trestný čin bylo stěžovateli obvinění sděleno a je v něm alespoň rámcově vymezena doba jeho spáchání; protože stěžovatel byl obviněn z toho, že si objednal spáchání trestného činu vraždy a ublížení na zdraví, jsou ve sdělení obvinění uvedeny i osoby, které tyto trestné činy měly provést a také místo a čas, kdy k pokusu o spáchání těchto trestných činů došlo. Vymezení subjektivní stránky trestného činu přímo vyplývá již z jeho specifikace ve sdělení obvinění, jelikož z povahy věci je zřejmé, že "pověření" jiné osoby usmrcením a způsobením zranění dalších osob, pojmově subjektivní stránku trestného činu, tzn. v tomto případě stěžovatelův úmysl nechat někoho zavraždit a zranit, obsahuje.
Ústavní soud v citovaném nálezu, jehož se stěžovatel dovolává (str. 369), konstatoval, že bližší okolnosti týkající se úmyslu obviněného mohou být prokázány až v průběhu přípravného řízení, že je však nutno, aby okolnosti základní - nasvědčující spáchání úmyslného trestného činu obviněným - existovaly již v době zahájení trestního stíhání. Tento právní názor Ústavní soud respektuje i v této souzené věci. Dospěl totiž k závěru, že základní okolnosti nasvědčující spáchání úmyslného trestného činu, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění (popis skutku, doba jeho spáchání, úmysl, důvody trestního stíhání), v konkrétním případě dány byly a že proto předmětné sdělení obvinění lze považovat za řádně učiněné ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud zde respektuje i skutečnost, že jeho ingerence do rozhodování orgánů činných v trestním řízení by měla být ve stádiu přípravného řízení trestního spíše výjimečná a že připadá v úvahu toliko za mimořádných okolností (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 349/99
ze dne 2. 8. 1999, dosud nepublikováno).
Protože stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil v záhlaví označená usnesení obecných soudů (především existenci jednotlivých vazebních důvodů) z jiných hledisek, než pro tvrzené nedostatky předmětného sdělení obvinění, a protože ani sám Ústavní soud - který není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž pouze jejím petitem - jejich protiústavnost neshledal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 11. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu