Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 352/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 29. 4. 1999, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 27. 2. 1998, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , ze dne 9. 10. 1997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 29. 4. 1999, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 27. 2. 1998, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , ze dne 9. 10. 1997.

Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala svým návrhem ze dne 31. 3. 1992 u soudu vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované Živnostenské bance, a. s., uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání věci podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, podle níž žalovaná organizace vydá žalobkyni RM 13 200 akcií Universale Hoch und Tiefbau A. G. Wien a RM 5 600 akcií Leykam - Josefsthal A. G. Wien, a kterým by bylo rozhodnuto, že žalovaná předmětné akcie vydává. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud I. stupně žalobu zamítl. Proti jeho rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze zamítl a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Na rozsudcích byla vyznačena právní moc ke dni 29. 12. 1993.

Dne 21. 12. 1996 podala stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 1 návrh na obnovu řízení. Návrh odůvodnila tím, že v období po právní moci výše uvedených rozsudků se jí podařilo získat důkazy o existenci a uložení předmětných akcií, tedy důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení, a které mohly pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka návrh na obnovu řízení podala až po uplynutí objektivní tříleté lhůty stanovené v ust. (dále jen " "). Stěžovatelce se rovněž nepodařilo prokázat dodržení subjektivní lhůty k podání návrhu a stěžovatelka nepředložila žádný důkaz o existenci akcií. Dále odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nepřipustil dovolání ve smyslu ust. s tím, že se nejedná o otázku zásadního právního významu. Stěžovatelka přesto podle ustanovení dovolání podala. Nejvyšší soud ČR však dovolání svým usnesením ze dne 29. 4. 1999 odmítl.

Stěžovatelka má za to, že soudy v řízení postupovaly nesprávně, čímž porušily její ústavně zaručená práva, konkrétně a y ČR, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, , a d.

Podle názoru stěžovatelky především soudy pochybily v otázce zachování lhůty k podání návrhu na obnovu řízení. Objektivní tříletá lhůta začala běžet dnem právní moci rozsudku. Písemné vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , je opatřeno doložkou právní moci ze dne 19. 12. 1996, na které je uvedeno, že rozsudek nabyl právní moci dne 29. 12. 1993. Stejné datum je uvedeno na rozsudku odvolacího soudu. Poslední den lhůty byl tedy podle 30. 12. 1996. Stěžovatelka učinila podání návrhu na obnovu řízení telefaxem dne 21. 12. 1996 a toto podání doplnila předložením originálu dne 27. 12. 1996. Je tedy nepochybné, že stěžovatelka objektivní lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení dodržela. Nesprávnost rozhodnutí soudu o zmeškání lhůty k podání návrhu je zřejmá i vzhledem k tomu, že stěžovatelka telefaxovým podáním řádně doplněným o originál jeho vyhotovení by s přihlédnutím k ust. zachovala tuto lhůtu. Stěžovatelka má dále za to, že podáním návrhu na obnovu řízení byla zachována i subjektivní lhůta, když důvod obnovy řízení se stěžovatelka dozvěděla v listopadu roku 1996 a příslušný návrh na obnovu řízení byl podán v prosinci téhož roku, tedy v souladu s

Městský soud v odůvodnění rozsudku dále tvrdí, že stěžovatelka nepředložila žádné důkazy, které by mohly být důvodem obnovy řízení podle ustanovení Toto tvrzení je podle ní nesprávné, neboť právní zástupce na jednání dne 9. 10. 1997 u Obvodního soudu v Praze 1 navrhl, aby soud provedl důkaz dotazem u příslušných bank, zda jsou předmětné akcie uloženy na účtech Živnostenské banky, a. s., vedenými těmito bankami. Je v rozporu s právem na spravedlivý proces posuzovat skutečnost, že právní zástupce stěžovatelky na jednání soudu odmítl uvést jméno osoby, která stěžovatelce prostřednictvím německého advokáta informace o uložení akcií podala tak, že stěžovatelka nepředložila žádný důkaz, který by mohl být důvodem obnovy řízení. Podle názoru stěžovatelky je třeba nové důkazy, které jsou důvodem obnovy řízení, spatřovat již v důkazních návrzích vyplývajících z nových informací. Tyto důkazy nemohly být navrženy v původním řízení, neboť informace získala stěžovatelka až v listopadu 1996.

Stěžovatelka tvrdí, že nesprávné je rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání. Stěžovatelce byla odňata možnost jednat před soudem, když ve lhůtě, jejíž běh počal od data uvedeného na doložkách právní moci (29. 12. 1993), již podle soudu nemohla podat návrh na obnovu řízení. Při podání dovolání se stěžovatelka řídila poučením soudu odvolacího o přípustnosti dovolání, uvedeném v jeho usnesení. Soud pravděpodobně chtěl poučit stěžovatelku o možnosti podat dovolání podle (nikoli 329 odst. 2 , jak je v poučení uvedeno). Když se však stěžovatelka tímto poučením řídila, dovolací soud shledal, že dovolání přípustné není. Z těchto skutečností je zřejmé, tvrdí stěžovatelka, že poučení odvolacího soudu je zmatečné, když poučuje o možnosti opravného prostředku, který soud vyššího stupně neuzná.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o výklad ustanovení , tedy o to, co se rozumí odnětím možnosti jednat před soudem, odkazuje na závěry formulované v napadeném rozhodnutí, jež jsou výrazem konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zastává stanovisko, že za "postup v průběhu řízení" je možno považovat jen činnost, která vydání rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Tento výklad je plně konformní i s judikaturou Ústavního soudu (např. nález

sp. zn.

, nález

sp. zn.

). Městský soud v Praze uvedl, že vycházel z toho, že obnovou napadený rozsudek nabyl právní moci dne 21. 12. 1993, zatímco stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení až 27. 12. 1996, tedy po uplynutí tříleté lhůty k podání návrhu. Pak již nezbylo odvolacímu soudu než potvrdit usnesením usnesení soudu I. stupně, na jehož odůvodnění odkazuje. Obvodní soud pro Prahu 1, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, ve svém vyjádření uvedl, že obnova řízení se týkala řízení vedeného pod sp. zn. . Ve spise je vyznačena právní moc rozhodnutí odvolacího soudu ke dni 21. 12. 1993. Ke skutečnosti, že stěžovatelce byla na rozsudku vyznačena právní moc 29. 12. 1993, se soud nemůže vyjádřit, neboť rozsudek s touto doložkou právní moci nemá k dispozici. V návrhu na obnovu řízení však stěžovatelka sama uvedla, že rozsudek soudu odvolacího nabyl právní moci dne 21. 12. 1993, takže znala správné datum právní moci rozsudku. Ve spise není založen žádný fax, jímž by stěžovatelka dne 21. 12. 1996 podala návrh na obnovu řízení. Pokud jde o subjektivní lhůtu, stěžovatelka nijak nedoložila, že by se o důvodu obnovy řízení dozvěděla v listopadu 1996. Zcela však přehlíží, že soud I. stupně i soud odvolací bez ohledu na běh lhůt posuzovaly, zda jsou dány důvody obnovy řízení uvedené v Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka tyto důvody neprokázala. Stěžovatelka již v původní žalobě pod sp. zn. uváděla, že je jí známo, že akcie jsou stále na účtu žalovaného u Creditanstalt Wien a Länderbank Wien a navrhovala, aby soud učinil na tyto banky dotaz. Nelze proto považovat za věrohodné tvrzení stěžovatelky, že informace o uložení akcií se dozvěděla v listopadu 1996. Učinění dotazu na shora uvedené banky bylo možno navrhnout a provést již v původním řízení. Avšak ani tento důkaz by nemohl pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť její původní žaloba byla zamítnuta rovněž z důvodu, že akcie, jejichž vydání požadovala, nebyly dostatečně individualizovány.

II.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti však je ve své podstatě polemikou se stanoviskem obecných soudů.

Soud I. stupně po provedeném řízení ve věci návrhu na povolení obnovy řízení konstatoval, že žalobkyně neprokázala existenci nové skutečnosti, rozhodnutí či důkazu, které bez své viny nemohla v původním řízení použít. Žalobkyně nedoložila, že po pravomocném rozhodnutí ve věci, vedené pod sp. zn. , by se o nových skutečnostech dozvěděla a nenabídla žádné důkazy, které by v původním řízení nemohly být provedeny. Dotazy, které žalobkyně k důkazu navrhuje, bylo možno provést již v původním řízení. Soud proto návrh na obnovu zamítl podle Jak vyplývá z napadeného usnesení soudu I. stupně, obnovu řízení soud nepovolil po provedeném řízení podle , nikoli z důvodu zřejmé opožděnosti takového návrhu dle Lhůtou k podání návrhu na obnovu řízení se zabýval až soud odvolací, který potvrdil zamítavé usnesení soudu I. stupně. Opožděnost podání návrhu na obnovu řízení spatřoval tento soud jednak v objektivní lhůtě, jednak ve lhůtě subjektivní. Objektivní lhůta podle názoru soudu počala běžet dnem 21. 12. 1993, když v soudním spisu se nachází rozhodnutí vydané v původní řízení s doložkou právní moci ke dni 21. 12. 1993, což však nekoresponduje s doložkou právní moci na rozhodnutí, které má k dispozici stěžovatelka a které předložila Ústavnímu soudu (právní moc 29. 12. 1993). Z vyžádaného soudního spisu však Ústavní soud zjistil, že v návrhu na obnovu řízení stěžovatelka uvedla, že "rozsudek nabyl právní moci 21. 12. 1993". Stejné (správné) datum uvedl právní zástupce stěžovatelky rovněž v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že stěžovatelce bylo známo správné datum právní moci původního rozsudku. Dále Ústavní soud ze spisu zjistil, že návrh na obnovu řízení byl Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručen dne 27. 12. 1996. Ve spisu není založeno podání stěžovatelky, zaslané faxem dne 21. 12. 1996, na něž v ústavní stížnosti odkazuje. Je pravdou, že nesprávné vyznačení právní moci na rozhodnutí nemůže vést k tíži účastníka řízení. Odvolací soud však shodně se soudem I. stupně konstatoval, že stěžovatelka neprokázala ani dodržení tříměsíční subjektivní lhůty ( ) k podání návrhu.

Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu I. stupně nebo soudu odvolacího. Obnova řízení umožňuje překonat překážku rei iudicatae (věci rozhodnuté) a znovu ve věci rozhodnout. Proto zákon stanoví určité podmínky pro její povolení, jejichž nesplnění znamená zamítnutí návrhu na obnovu řízení. V dané věci soudy rozhodly zamítavě z důvodu , když dospěly k závěru, že stěžovatelka nedoložila, že jsou tu nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení, jež by mohly přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Nedodržení subjektivní a objektivní lhůty k podání návrhu konstatované odvolacím soudem, je pouze podpůrným argumentem pro zamítnutí návrhu. I kdyby objektivní lhůta byla dodržena (vzhledem k nejasnostem v právní moci původního rozhodnutí), existovaly by další soudem konstatované důvody pro zamítnutí návrhu. K přezkoumání těchto důvodů, tj. jsou-li zde nové skutečnosti ve smyslu , na nichž založila stěžovatelka svůj návrh na obnovu řízení, není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu, jak již výše uvedl, nepřísluší.

Námitka stěžovatelky ohledně poučení v usnesení odvolacího soudu není rovněž na místě, neboť formulace uvedená v poučení (odhlédnuto od chybně uvedeného ustanovení) je obecnou formulací k poučení účastníka řízení o možnostech podat ve věci dovolání. Samotné posouzení přípustnosti dovolání je vždy věcí samotného dovolacího soudu. V daném případě Nejvyšší soud ČR dovolání posoudil jako nepřípustné a usnesením je odmítl. V odůvodnění usnesení vyložil vyčerpávajícím způsobem důvody odmítnutí dovolání, s nimiž se Ústavní soud ztotožnil.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. října 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu