Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 41/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky ing. arch. V. R., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 1999, čj. - 72,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 19. 1. 2000, označeným jako ústavní stížnost. Napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 1999, čj. , jímž byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odpůrcům městu Brnu a P. P. uzavřít s ní dohodu o vydání věci dle ohledně nemovitosti zapsané v pozemkové knize ve vložce 4086 a na LV č. 1909 pro katastrální území Brno IV - Ž., a to parcely č. 314/34 - zahrada, na Z. 17, nyní K. 17.

Stěžovatelka sama připouští, že je správný názor obou soudů, že povinnou osobou k uzavření dohody ve smyslu ustanovení je stát či právnická či fyzická osoba, jež ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích předmětnou věc držela. Vytýká však oběma soudům, že její restituční nárok neposoudily též dle ustanovení nebo c) zákona, když její otec opustil v roce 1948 bez povolení území republiky, aby se vyhnul svému zatčení, zejména pro své politické jednání a občanské postoje. Domnívá se, že tím, že Krajský soud v Brně její restituční nárok neposoudil, odepřel jí její právo na soudní ochranu dle článku 36d.

Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že tento odvolací soud mj. potvrdil podle ustanovení rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný a přiklonil se současně k závěru, že ke dni účinnosti , tj. ke dni

1. 4. 1991, ani jeden z odpůrců, kterými v tomto řízení byli město Brno a P. P., nevykonával jakékoli právo k předmětné nemovitosti, nevlastnil ji, ani nedržel, a tedy nemohl být osobou povinnou k vydání nemovitosti podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Ústavní soud při svém rozhodování musel vycházet z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zaměřil se na zjištění, zda napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo ve smyslu písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud posoudil projednávanou věc na základě průběhu řízení u obou obecných soudů a dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d. Jak soud odvolací, tak i soud prvního stupně, svůj postup řádně odůvodnil a Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v této věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.

Námitku stěžovatelky, že soud její restituční nárok neposoudil též podle

a c) a podle , Ústavní soud shledal jako právně irelevantní, když v průběhu řízení byl obecnými soudy u obou odpůrců zjištěn nedostatek pasivní hmotněprávní legitimace v předmětném sporu a v řízení bylo prokázáno, že nejsou osobami povinnými k vydání nemovitosti ve smyslu ustanovení , 2 , jak již bylo výše uvedeno.

Ústavní soud, na základě výše uvedených zjištění, dospěl k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2000 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu